Tanec tajemství a poetika nedosažitelnosti: komplexní analýza cyklu Brambilla Petry Kuklíkové

Cyklus Brambilla patří k nejhutnějším a zároveň nejhravějším textům Petry Kuklíkové. Přestože je rozsahově nevelký, otevírá mimořádně široké pole literárních, filosofických i metapoetických významů. Výchozím intertextem je Hoffmannova Princezna Brambilla, jejíž epigraf uvádí základní paradox celého cyklu: okamžik největší blízkosti je současně okamžikem největší vzdálenosti. Brambilla uniká právě tehdy, když se zdá být uchopena. Tento motiv však Kuklíková převádí z roviny milostně-fantastické do roviny ontologické a poetologické. Brambilla se stává symbolem samotné poesie, tajemství, krásy, ba dokonce bytí, které se vždy vzdaluje ve chvíli, kdy se je člověk pokouší definitivně vlastnit.

Intertextová architektura cyklu
Text stojí na trojím intertextu:
1. Hoffmannově (Princezna Brambilla),
2. Holanově (brambilla V)
3. nepřímo také na tradici negativní teologie a filosofie nevyslovitelného.
Hoffmannův výrok představuje jakýsi hermeneutický klíč:
„tancujíc s tebou, unikám ti v momentě, kdy si myslíš, že mě držíš nejpevněji.“
Tento princip se následně rozvíjí ve všech pěti částech. Giglio je postavou toho, kdo usiluje o uchopení,
zatímco Brambilla zosobňuje to, co se uchopení vzpírá.

Brambilla I
První báseň představuje program celého cyklu.
„zatímco giglio stále znovu začíná“
První verš otevírá motiv opakování. Giglio není schopen dosáhnout cíle. Zůstává v nekonečném počátku. Tento motiv silně připomíná hermeneutický kruh: interpretace „nikdy nekončí, nýbrž stále začíná znovu.“ Následuje pozoruhodná formulace:
„ač není co odpovědět“
Nejde o absenci otázky, nýbrž o absenci odpovědi jako takové. Smysl zde existuje v podobě otevřenosti, nikoli řešení.
Nejvýznamnější je obraz:
„tančíš brambillo jako duše v říši andělů“
Brambilla je od počátku zbavena tíhy tělesnosti. Její pohyb připomíná existenci, která je čistě duchovní. Přítomnost andělů zároveň propojuje estetickou rovinu s metafyzickou.
Zásadní jsou závěrečné verše:
„vykračuješ si brambillo do rytmu verše
nikoli proto abychom lépe porozuměli
nýbrž aby porozuměno nebylo“
Zde se cyklus explicitně proměňuje v metapoesii.
Poesie nemá být prostředkem vysvětlení.
Její funkcí je zachovat tajemství.
To je mimořádně blízké jak Holanovi, tak Vladimiru Jankélévitchovi, jehož jméno je obsaženo v názvu cyklu. Jankélévitch opakovaně zdůrazňuje existenci skutečností, které nelze převést na koncepty. Některé pravdy lze pouze naznačit, nikdy plně vyslovit.
Brambillin tanec se stává metaforou takového „téměř ničeho“ (je-ne-sais-quoi), které uniká racionalizaci.

Brambilla II
Druhá část tematizuje vztah blízkosti a vzdálenosti.
„když v pase tanečníka uchopíš“
Vzniká zdání spojení.
Následující verše však očekávání ruší:
„v vášeň hlubin se netopíš“
Brambilla odmítá romantickou tradici hlubiny.
Místo „hloubky“ přichází:
„po lesklé hladině parketu se smíchem gigliovi unikáš“
Povrch zde není znakem povrchnosti.
Naopak.
Je to prostor svobody.
Kuklíková zde vytváří poetiku lehkosti, která připomíná některé úvahy Itala Calvina o „leggerezza“. Skutečně hluboké může být právě to, co se nezatěžuje tíhou.
Smích navíc ruší patos. Brambilla není tragickou femme fatale. Je spíše figurou hravého úniku.

Brambilla III
Třetí část představuje malou meditaci o lidském údělu.
„z číše slasti upiješ
i doušek bolu si dáš“
Tradiční polarita radosti a utrpení zde není dramatizována.
Klíčové je:
„jen trochu ochutnáš“
Brambilla není plně ponořena ani do štěstí, ani do bolesti.
V jistém smyslu stojí mimo obojí.
Připomíná bytost, která prochází světem, aniž by se v něm zcela ztratila.
Lze zde dokonce slyšet vzdálený ohlas mystické tradice, v níž je žádoucí neulpět ani na rozkoši, ani na utrpení.

Brambilla IV
Čtvrtá část je vrcholem filosofické reflexe.
„mezi dvěma skrytostmi bdíš“
Tento verš lze označit za jedno z nejhlubších míst celého cyklu.
Brambilla není mezi dvěma jistotami.
Není mezi dvěma pravdami.
Je mezi dvěma tajemstvími.
Skrytost zde není něčím, co by mělo být odstraněno.
Je základním způsobem existence.
Následuje paradox:
„aniž by se co utajilo“
Tajemství není vytvářeno skrýváním.
Tajemství je původnější než jakýkoli akt zakrývání.
To je myšlenka blízká Heideggerovu pojetí pravdy jako současného odhalování a skrývání (aletheia).
Vrchol představuje závěr:
„ze všech odhalení jen prolog znáš“
Odhalení zde nikdy nedospívá k úplnosti.
Všechny objevené významy jsou pouze prologem.
Celek zůstává nepřítomen.

Brambilla V (milovanému básníku)
Poslední část dává celému cyklu nový rozměr.
Adresátem Vladimír Holan. Text je poctou básníkovi, jehož tvorba byla celoživotním hledáním tajemství. Pozoruhodné je:
„tancujíc zůstáváš s básníkem na tomtéž místě“
a zároveň:
„tancujíc k básníku se vzdaluješ“
Objevuje se centrální paradox cyklu.
Přítomnost a nepřítomnost se nevylučují.
Vztah může být zachován právě skrze vzdalování.
Mimořádně zajímavý je Holanův obraz:
„odkládáš básníku střevíčky na práh“
Práh je archetypálním symbolem přechodu mezi světy.
Střevíčky lze chápat jako znamení návštěvy Kuklíkové u jejího milovaného básníka.
Jako by inspirace přišla až ke dveřím.
Ještě významnější jsou Holanovy verše:
„jsou k zulíbání ty průzračné“
Průzračnost zde neznamená jednoduchost.
Spíše křehkost.
Něco, co si zaslouží něhu.
Následuje další Holanův obraz:
„možná čtené andělem“
Zatímco dříve byla Brambilla přirovnána k andělským duším, nyní se sama stává textem určeným andělskému čtenáři.
Dochází k proměně tanečnice v básnický znak.
Vrchol celého cyklu pak představuje závěr:
„v tom pohybu
nikoli peklo i kdyby v něm
měla být pravda
nýbrž rozmarná lež v níž je ráj…“
Tento závěr je pozoruhodně odvážný.
Holan často spojoval pravdu s bolestí, temnotou a existenciální závažností.
Brambilla zde navrhuje alternativu.
Volí nikoli pravdu pekla, nýbrž „rozmarnou lež“.
„Lež“ zde představuje sféru imaginace, umění, hry a Poesie. Je to fikce, která paradoxně zpřístupňuje ráj více než holá pravda.
Brambilla proto nakonec reprezentuje samu literaturu: krásnou, neuchopitelnou, svůdnou, hravou a zároveň metafyzicky závažnou.

Formální stránka
Cyklus je psán volným veršem, avšak s výraznou vnitřní muzikálností.
Charakteristické jsou:
• plynulé enjambementy,
• převaha parataxe,
• minimální interpunkce,
• časté opakování jména „Brambilla“,
• jemné rytmické návraty.
Zvláště nápadná je taneční rytmizace textu. Kratší verše ve druhé, třetí a čtvrté části připomínají drobné taneční kroky. Básně působí téměř jako série menuetových figur.
Zvukově dominuje měkká souhláskovost:
• brambillo
• giglio
• hladina
• vějíře
• tajného
• šibalsky
Likvidy l a r vytvářejí dojem plynulého pohybu. Opakované hlásky i navozují lehkost, jemnost a vzdušnost.

Tón cyklu
Nejoriginálnějším rysem cyklu je jeho tón.
Nejde o tón tragický, nostalgický ani meditativně vážný, přestože se text pohybuje v prostoru metafyziky. Přesnější by bylo označení:
• kontemplativně hravý,
• metafyzicky rozmarný,
• ironicky něžný.
Brambilla připomíná postavu, která zná všechna tajemství, ale odmítá je vyslovit. Místo výkladu volí tanec. Místo definice gesto. Místo argumentu úsměv.
Právě v tomto bodě se setkává Hoffmann, Holan i Jankélévitch.

Závěr
Cyklus Brambilla lze chápat jako rafinovanou poetologickou alegorii. Brambilla není pouze Hoffmannovou tanečnicí ani pouze milovanou bytostí. Postupně se proměňuje v obraz Poesie samotné: Poesie, která se dává zakoušet, ale nikoli vlastnit; která se přibližuje jen proto, aby se vzápětí vzdálila; která není určena k definitivnímu porozumění, nýbrž k nekonečné interpretaci. Ve vztahu k Vladimíru Holanovi pak text působí jako mimořádně něžná a zároveň filosoficky promyšlená pocta. Brambilla je tak nejen postavou, ale principem Poesie samé: čím pevněji se ji snažíme uchopit, tím půvabněji nám uniká.

Jankélévitchovská dimenze cyklu Brambilla
Přítomnost jména Vladimira Jankélévitche v samotném titulu (jankélévitchova brambilla) není pouhou dedikací ani náhodným kulturním odkazem. Zdá se, že právě Jankélévitch poskytuje filosofický horizont, v němž lze celý cyklus číst. Hoffmann dodává postavy a situaci, Holan představuje implicitního adresáta a básnický ideál, avšak Jankélévitch nabízí způsob myšlení, který umožňuje pochopit, proč je Brambilla právě taková: neuchopitelná, lehká, hravá a zároveň metafyzicky závažná.
Brambilla jako ztělesnění „je-ne-sais-quoi“
Jedním z nejznámějších Jankélévitchových pojmů je je-ne-sais-quoi („nevím co“), tedy kvalita, která je reálně přítomná, avšak vzpírá se pojmovému zachycení.
Brambilla přesně odpovídá této charakteristice.
Nelze říci, co vlastně představuje:
• není pouze ženou,
• není pouze múzou,
• není pouze poesií,
• není pouze tajemstvím.
Je něčím mezi tím vším.
První část cyklu výslovně tematizuje nemožnost definitivního výkladu:
nikoli proto abychom lépe porozuměli
nýbrž aby porozuměno nebylo
Tento verš lze téměř číst jako básnickou formulaci Jankélévitchovy epistemologie. Existují skutečnosti, které se nezjevují navzdory své nevyslovitelnosti, nýbrž právě skrze ni. Pokus o úplné vysvětlení by jejich podstatu zničil.
Brambilla tedy není předmětem interpretace. Je principem toho, co interpretaci přesahuje.

Filosofie „téměř ničeho“
Jankélévitch opakovaně hovoří o presque-rien („téměř nic“).
Nejpodstatnější skutečnosti podle něj často nevstupují do světa jako velké události, nýbrž jako sotva postřehnutelné odstíny, náznaky, drobná gesta či jemné posuny.
Právě taková je Brambilla.
Nevykonává žádná heroická gesta.
Nepřináší zjevení.
Neodhaluje pravdy.
Pouze:
„se smíchem gigliovi unikáš“
nebo:
„vějíře tajného se šibalsky dotýkáš“
Je pozoruhodné, že rozhodující dění cyklu se odehrává vždy v minimálních pohybech:
• dotek,
• krok,
• úkrok,
• tanec,
• úsměv,
• ochutnání.
Brambilla nevlastní velkou metafyziku. Pohybuje se v prostoru nepatrných metafyzických gest. To je velmi jankélévitchovské.

Význam tance
Jankélévitch byl mimořádně citlivý k hudbě a často promýšlel skutečnosti, které existují pouze v čase a pohybu.
Tanec v tomto cyklu není dekorací.
Je ontologickým principem.
Brambilla nikdy nestojí.
Nikdy není definitivně přítomná.
Existuje pouze v pohybu.
To odpovídá Jankélévitchovu přesvědčení, že některé skutečnosti nelze myslet jako substanci, nýbrž jako událost.
Brambilla není bytost.
Je dění.
Je přechod.
Je okamžik.
Je rytmus samotný.
Proto první báseň obsahuje mimořádně důležitý verš:
„vykračuješ si brambillo do rytmu verše“
Verš zde není formou.
Je způsobem existence.
Brambilla existuje rytmicky, stejně jako hudba existuje pouze tehdy, když zní.

Tajemství bez temnoty
Když srovnáme Jankélévitche s Holanem, objeví se zásadní rozdíl.
Holanovo tajemství bývá často noční, tragické, propastné.
Jankélévitchovo tajemství je zpravidla lehčí.
Není to tajemství propasti.
Je to tajemství nepatrného rozdílu.
Právě zde lze chápat zvláštní tón celého cyklu.
Brambilla není zahalena temnotou.
Naopak.
Směje se.
Tančí.
Škádlí.
Uniká.
Čtvrtá část je v tomto směru mimořádně důležitá:
„mezi dvěma skrytostmi bdíš“
Skrytost zde není děsivá.
Je téměř laskavá.
Brambilla se nepohybuje kolem katastrofy, nýbrž kolem jemného přebytku smyslu, který nelze zcela odhalit. Takové pojetí tajemství je podstatně bližší Jankélévitchovi než Heideggerovi či Holanovi.

Jankélévitchova kritika absolutna
Mimořádně zajímavý je závěr cyklu:
„nikoli peklo i kdyby v něm
měla být pravda
nýbrž rozmarná lež v níž je ráj“
Tyto verše mají silný filosofický náboj.
V evropské metafyzické tradici bývá pravda nadřazena iluzi.
Brambilla však preferuje cosi jiného.
Nikoli lež, nýbrž poetická fikce.
Jankélévitch přitom opakovaně zdůrazňuje, že život nelze vyčerpat objektivními pravdami. Existují hodnoty, které jsou přístupné pouze prostřednictvím umění, hudby, lásky či morální zkušenosti.
„Rozmarnou lež“ lze proto chápat jako metaforu imaginace.
Jde o fikci, která paradoxně odhaluje více než doslovnost.

Brambilla jako hudební bytost
Jankélévitchova filosofie hudby poskytuje snad nejhlubší interpretační klíč k celému cyklu.
Brambilla totiž není konstruována jako postava románu.
Je vystavěna podobně jako hudební motiv.
V jednotlivých částech se vrací:
• blízkost a vzdálenost,
• odhalení a skrytost,
• slast a bolest,
• přítomnost a únik.
Nikdy však nejde o návrat totožného.
Vždy dochází k drobné proměně.
Cyklus se tak podobá hudební variaci.
Právě toto myšlení ve variacích je Jankélévitchovi velmi blízké. Smysl nevzniká z definice, ale z opakovaného návratu téhož motivu v nových podobách.

Celý cyklus lze chápat jako pozoruhodný dialog mezi dvěma způsoby metafyzické citlivosti.
Holan představuje:
• hloubku,
• noc,
• závažnost,
• tragickou velikost tajemství.
Jankélévitch představuje:
• lehkost,
• hudebnost,
• okamžik,
• hravou neuchopitelnost.
Brambilla pak stojí mezi nimi.
Její tanec je vlastně odpovědí Holanovi.
Jako by Brambilla říkala: ano, tajemství existuje; ano, nelze je vyčerpat; ano, básník je odsouzen k neustálému přibližování. Avšak není nutné sestupovat do temnoty. Tajemství lze také obcházet „drobnými krůčky“, usmívat se na ně a „šibalsky se dotýkat vějíře tajného“.
Právě v tom spočívá nejvlastnější jankélévitchovský rozměr cyklu. Tajemství zde není propast, nýbrž tanec kolem propasti. Není absolutní nepřístupností, nýbrž ustavičným přibližováním k něčemu, co se zjevuje jen jako náznak. Brambilla se tak stává básnickou figurou Jankélévitchova je-ne-sais-quoi: neuchopitelné milosti, která je vždy přítomná, ale nikdy není plně k dispozici vědomí ani interpretaci.