Interpretace básní "V poledne u vody I, II, III"

Trojici čteme jako jedinou básnickou skladbu o třech variantách téhož existenciálního okamžiku. Její skutečné téma není pouze příroda u rybníka, ale otázka, kde se člověk nachází, když nemůže být přítomen, a zda lze nepřítomnost proměnit v útočiště, domov, nebo dokonce v nové těžiště existence.

1. Základní interpretační teze
Tři básně představují tři odlišné odpovědi na otázku:
Kde je mé místo, jestliže nemohu být přítomna světu, který právě září?
Odpovědi se postupně mění:
1. Mé místo je mezi konkrétními živými bytostmi.
2. Mé místo je v samotné nepřítomné záři.
3. Mé místo je mezi živými bytostmi, ale záře už není jen okolím, nýbrž silou, v níž nalézám své těžiště. Vzniká tak pohyb:
útočiště v přírodě → útočiště v nepřítomnosti → těžiště v prozářené skutečnosti.
První báseň hledá domov ve světě, druhá mimo běžnou přítomnost světa, třetí uvnitř světa proměněného září. Nejpřesvědčivější proto není číst básně jako tři prosté varianty, z nichž si máme vybrat „správnou“. Jsou to tři ontologické možnosti lidského vztahu ke skutečnosti.

2. Titul: proč „V poledne u vody“
Poledne
Poledne je chvíle maximálního světla. Slunce stojí vysoko, stíny se zkracují, věci se zdají být nejvíce odkryté. V básních však právě tato chvíle vrcholné viditelnosti vytváří paradox:
v okamžiku největší záře nelze být záři přítomna.
Nejde tedy o temnou, noční nepřítomnost. Subjekt není odloučen od světa v noci, mlze nebo zimě, ale v květnovém poledni, kdy je svět zdánlivě nejplnější. Tím se bolest nepřítomnosti zesiluje. Čím více svět září, tím zřetelnější je nemožnost jej právě nyní obývat.
Poledne může zároveň znamenat okamžik zastavení. Není to ráno jako počátek ani večer jako odchod. Je to střed dne, bod mezi minulostí a budoucností. Tato pozice „uprostřed“ odpovídá celé skladbě, která hledá místo mezi:
• přítomností a nepřítomností,
• člověkem a přírodou,
• vědomím a tělesností,
• bezpečím a dravostí,
• povrchem a hloubkou,
• domovem a vykořeněním.
Voda
Voda má dvojí povahu. Je současně:
• prostředím života,
• zrcadlem světla,
• hranicí mezi povrchem a hloubkou,
• látkou, kterou nelze pevně uchopit,
• místem proměny.
Rybník zde není pouhou kulisou. Je modelem skutečnosti. Na hladině se objevují odlesky, vodoměrky a kosatce, pod hladinou však existují larvy a dravý život. Svět je tedy současně zářivý i krutý, pokojný i predátorský. „U vody“, nikoli „ve vodě“.
Titul umisťuje situaci na rozhraní. Mluvčí není jednoduše ponořena do vody ani od ní odříznuta. Je „u“ ní, tedy na hranici různých živlů a různých způsobů bytí.
Toto malé „u“ je důležité: označuje blízkost bez úplného splynutí. Celá básnická trojice je právě o takové blízkosti, která není totožná s přítomností.

3. První paradox: „nelze býti přítomna květnové záři“
Úvodní verše jsou syntakticky i významově nezvyklé:
Přestože ti nelze býti přítomna
květnové záři u rybníka,
Běžně bychom očekávali například „nemůžeš být přítomna u rybníka“ nebo „nemůžeš být přítomna květnové záři“. Zvolená formulace je však abstraktnější. Přítomnost není chápána jen jako fyzický pobyt na určitém místě. Člověk má být přítomen záři samotné.
To znamená, že záře není pouze světelný jev. Je to událost skutečnosti, které lze nebo nelze být přítomna. Přítomnost zde znamená hlubší účast, otevřenost či schopnost přijmout okamžik.
Archaizující infinitiv „býti“ navíc posunuje výpověď od každodenního sdělení k obecnější otázce bytí. „Nelze býti přítomna“ zní téměř jako ontologický výrok. Jde o nemožnost určitého způsobu existence.
Význam dativu „ti“
Formulace „ti nelze“ znamená, že nemožnost nepřichází nutně jako osobní rozhodnutí. Subjekt neříká „nechci“ ani „nejsem".
Je zde omezení, jehož původ není vysvětlen. Může jít o vzdálenost, nemoc, ztrátu, smrt, psychickou nepřístupnost, vzpomínku nebo obecnější nemožnost vrátit se do určitého okamžiku. Báseň tuto příčinu nepojmenovává, a proto zachovává širokou existenciální platnost.

4. Druhá osoba: kdo je „ty“?
Celá trojice je pronášena ve druhé osobě ženského rodu:
• „ti“
• „pocítila jsi“
• „tvé místo“
• „ses ocitla“
• „nalezla“
Toto „ty“ může mít několik vrstev.
4.1 Sebeoslovení
Mluvčí může oslovovat samu sebe. Druhá osoba pak vyjadřuje vnitřní rozštěpení vědomí: člověk se od sebe vzdálí natolik, že k sobě promlouvá jako k někomu druhému.
Takové sebeoslovení umožňuje zároveň něhu i odstup. Subjekt si neříká přímo „mé místo je“. Potřebuje slyšet: „tvé místo je…“
Jako by si tuto pravdu nemohl jednoduše přivlastnit a musel si ji sdělit z určité vzdálenosti.
4.2 Oslovení nepřítomné ženy
„Ty“ může být konkrétní nepřítomná bytost. Báseň by pak měla elegický nebo vzpomínkový rozměr. Mluvčí této ženě sděluje, kde je její pravé místo, přestože ona sama nemůže být u rybníka přítomna.
4.3 Univerzální ženský subjekt
Druhá osoba může oslovovat obecnější lidské vědomí, které se ocitá mezi touhou po světě a nemožností účastnit se ho. Ženský rod však zachovává intimitu a konkrétnost. Nejde o abstraktního „člověka“, ale o někoho tělesně a osobně určeného.
4.4 Básnické „ty“ jako způsob přítomnosti
Paradoxně právě oslovení činí nepřítomnou bytost přítomnou v jazyce. Nemůže být fyzicky přítomna záři, ale je přítomna básni jako adresátka.
Jazyk tak vykonává to, co skutečnost neumožňuje: poskytuje nepřítomné osobě místo.

5. „Propouštíš“: přijetí, nebo ztráta?
„již v odevzdanosti propouštíš
i v jejích rozptýlených odlescích“
Toto místo je gramaticky záměrně neklidné. Sloveso „propouštíš“ jako by očekávalo pouze přímo vyjádřený předmět. Namísto toho následuje předložkové spojení:
„i v jejích rozptýlených odlescích“
Vzniká dojem, že to, co je propouštěno, už nelze pevně pojmenovat. Předmět se sám rozptýlil jako odlesky na vodě.

Odevzdanost
„Odevzdanost“ zde není pouze rezignace. Obsahuje dvojí význam:
• člověk se něčeho vzdává,
• člověk se něčemu odevzdává.
Subjekt tedy současně propouští záři a odevzdává se její nepřítomnosti. Nejde o násilné „zabavení“ světa vědomím. Záře není vlastněna. Je ponechána být.
Odlesk jako oslabená přítomnost
Odlesk není původní světlo, ale jeho nepřímé objevení. „Rozptýlené odlesky“ představují přítomnost, která už není soustředěná, úplná ani uchopitelná.
Mohou odpovídat:
• vzpomínkám,
• stopám minulého okamžiku,
• obrazům něčeho vzdáleného, či blízkého (odlesky na hladině)
• pocitům bez jasného předmětu,
• slovům básně, která uchovávají svět pouze nepřímo.
Báseň sama je takovým odleskem. Není květnovou září u rybníka, ale jejím jazykovým rozptýlením.

6. Tautologie jako střed celé skladby
„vždyť co není přítomno, není přítomno“
Na první pohled jde o prázdné opakování. Výrok neposkytuje novou informaci. Právě tato logická prázdnota je však jeho silou.
6.1 Odmítnutí náhražky
Věta může znamenat:
Nezaměňuj vzpomínku za skutečnou přítomnost.
Neříkej, že nepřítomné je nějak „vlastně přítomné“.
Přiznej ztrátu v její plnosti.
Báseň se tedy brání snadné útěše. Neříká, že stačí na rybník myslet, a tím u něj člověk skutečně je. Nepřítomnost zůstává nepřítomností.
6.2 Zaklínadlo přijetí
Opakování může působit jako věta, kterou si člověk říká, aby přijal nezměnitelné:
Co není přítomno, není přítomno.
Je to téměř asketická formule. Odstraňuje iluzi, fantazijní kompenzaci i sentimentální popírání skutečnosti. 6.3 Výrok, který se sám uzavírá
Věta začíná i končí slovem „přítomno“. Pohybuje se v kruhu a nikam nepostupuje. Formálně tedy napodobuje stav vědomí, které narazilo na hranici: nic dalšího nelze vysvětlit.
Zároveň vytváří pevný uzel uprostřed velmi plynulé věty. Okolní text se skládá z odlesků, vody, pohybu a dlouhých syntaktických proudů. Tautologie je naproti tomu tvrdá, uzavřená a nehybná.
6.4 Pomlčky jako hranice vědomí
Tautologie je oddělena pomlčkami. Působí jako vsunuté přerušení obraznosti, okamžik střízlivosti uvnitř lyrického proudu. Hlas jakoby náhle zastaví sám sebe a vysloví strohou pravdu.

7. „Pocítila jsi, v jistotě jsi pocítila“
Tento verš spojuje dvě zdánlivě odlišné oblasti:
• pocit,
• jistotu.
Pocit bývá chápán jako subjektivní, proměnlivý a nejistý. Zde však právě pocit přináší jistotu. Nejde o dedukci ani důkaz. Poznání místa se uskutečňuje tělesně a intuitivně.
Obrácený slovosled
„V jistotě jsi pocítila“ nezní stejně jako „pocítila jsi s jistotou“. Formulace „v jistotě“ vytváří prostor, v němž cítění probíhá. Jistota není pouze vlastnost úsudku. Je jakýmsi prostředím.
To předjímá další prostorové formulace:
• mezi střechatkami,
• mezi kosatci,
• v blízkosti,
• v záři.
Subjekt se neustále nachází „v“ něčem nebo „mezi“ něčím. Dokonce také jistota je místem pobytu.
Opakování slovesa
Dvojí „pocítila“ není nadbytečností. První označuje událost, druhé ji potvrzuje:
pocítila jsi → ano, skutečně jsi pocítila
Hlas jako by ujišťoval někoho, kdo vlastní zkušenosti ještě plně nedůvěřuje.

8. Přírodní inventář: proč právě tito tvorové?
Výčet není dekorativní krajinkou:
zakuklené střechatky,
dravé larvy potápníků,
vodoměrky,
žluté kosatce.
Každý prvek představuje jiný způsob existence.

Zakuklené střechatky: proměna a skrytost
Střechatky mají vodní larvální stadium, ale kuklí se na souši, v půdě či mechu. Sousloví „zakuklené střechatky“ tedy vyvolává stav přechodu mezi vodou, zemí a budoucí okřídlenou existencí.
Zakuklení znamená:
• stažení ze světa,
• dočasnou nehybnost,
• ochranu,
• skrytou proměnu,
• přerušení dosavadního způsobu života.
To je důležitá paralela k oslovenému subjektu. Také on není plně přítomen v záři. Je jakoby uzavřen v přechodném stavu. Jeho nepřítomnost však nemusí být prázdnotou. Může být obdobím proměny.
Zajímavé je, že kukla není mrtvá. Je skrytá, ale nese v sobě budoucí podobu. Nepřítomnost se tak poprvé ukazuje jako latentní život.

Dravé larvy potápníků: násilí uvnitř idyly
Potápníci i jejich larvy jsou predátoři lovící vodní organismy.
Přídavné jméno „dravými“ je důležité. Básnický rybník není sentimentálně nevinný. Pod září a mezi kosatci existuje lov, požírání a smrt.
Tím se ruší představa, že útočiště musí být prostorem bez nebezpečí. Subjekt nalézá místo nikoli v idealizované přírodě, ale ve skutečnosti, která obsahuje současně:
• krásu,
• vývoj,
• násilí,
• zranitelnost,
• smrt,
• pokračování života.
„Mezi dravými larvami“ tedy znamená přijmout svět bez jeho estetického očištění.

Vodoměrky: bytí na rozhraní
Vodoměrka se pohybuje po vodní hladině v blízkosti břehu. V básni se „rozvážně prochází po lesklé hladině“. Vodoměrka je ideálním obrazem existence na hranici:
• není ponořena do hloubky,
• není ani pevně na souši,
• pohybuje se po rozhraní dvou prostředí.
Právě takový je subjekt tří básní. Nachází se mezi přítomností a nepřítomností. Není zcela uvnitř květnové záře, ale ani úplně mimo ni.
Slovo „rozvážně“ navíc antropomorfizuje její pohyb. Vodoměrka se neřítí ani neprchá. Její chůze ztělesňuje klidnou, vyváženou přítomnost.

Lesklá hladina
Hladina je místem odlesku. Nahoře je světlo, dole dravé larvy. Lesk tedy není úplným obrazem skutečnosti. Zakrývá hloubku, ale současně ji umožňuje tušit.
Báseň pracuje s vertikálním napětím:
• záře nahoře,
• hladina jako hranice,
• larvy pod vodou,
• kukly v půdě,
• kosatce vyrůstající mezi vodou a souší.
Celý obraz je uspořádán jako soustava přechodů.

Žluté kosatce
Kosatce propojují zemi, vodu a světlo. Jejich žlutá barva vizuálně odpovídá květnové záři. Jsou tak rostlinným ztělesněním světla: záře se v nich stává barvou a hmotou.
Kosatec už není pouhým recipientem světla. Ve třetí básni se přímo mluví o „jejich záři“. Záře, původně rozprostřená nad celou scénou, se zkonkrétňuje v květech.

9. První báseň: místo „mezi“ živými bytostmi
Klíčová věta zní:
„že tvé místo je mezi zakuklenými střechatkami,
dravými larvami potápníků a vodoměrkami“
„Mezi“ jako základní existenciální pozice
Subjekt není nad přírodou jako pozorovatel ani proti ní jako cizinec. Jeho místo je „mezi“. Tato předložka ruší hierarchii člověka a ostatních organismů.
Člověk se nezařazuje mezi velké, krásné či vznešené objekty, ale mezi drobný vodní hmyz, larvy a kukly. Dochází k radikálnímu zmenšení antropocentrické perspektivy.
„Mezi“ současně znamená:
• soužití,
• nesamostatnost,
• příslušnost,
• vystavení rozdílnosti,
• polohu bez dominantního středu.
Subjekt nenachází svou identitu v izolovaném „já“, ale ve vztahovém poli.

Blízkost a útočiště
Závěr první básně zní:
v jejichž blízkosti ses ocitla
a nalezla své útočiště…
Zájmeno „jejichž“ se gramaticky nejspíše vztahuje k žlutým kosatcům. Útočiště je tedy nalezeno v blízkosti květin, nikoli nutně přímo v nich.
To opět zdůrazňuje blízkost bez úplného splynutí. Subjekt nemusí přírodu vlastnit nebo se jí stát. Stačí se ocitnout v její blízkosti.

„Ocitla ses“ versus „nalezla“
Slovesa vytvářejí jemný protiklad:
• ocitnout se znamená přijít někam bez plného rozhodnutí,
• nalézt znamená rozpoznat hodnotu či význam.
Subjekt neplánuje své místo. Nejprve se někde ocitne a teprve potom pochopí, že je to útočiště.
Domov tedy není předem vybraný cíl. Je objeven zpětně jako místo, kde se náhodné ocitnutí proměnilo v příslušnost.
Význam „útočiště“
Útočiště je místo ochrany před nebezpečím. Toto slovo proto předpokládá, že existuje něco, před čím se člověk ukrývá. Báseň však neříká co.
Může to být:
• bolest nepřítomnosti,
• vlastní vědomí,
• lidský svět,
• čas,
• definitivnost ztráty,
• potřeba být stále přítomen.

10. Druhá báseň: radikální obrat do nepřítomnosti
Druhá verze přidává jedno zásadní slovo:
„že tvé místo je nikoli mezi zakuklenými střechatkami…“
a poté provede opravu:
„nýbrž v této nepřítomné záři“
Sebepopření první básně
Druhá část není pouhým rozšířením první. Výslovně ji neguje. To, co první báseň prohlásila za jistotu, druhá odmítá:
• nikoli mezi organismy,
• nýbrž v nepřítomné záři.
Tím se problematizuje samotná možnost jistoty. Obě básně obsahují tutéž formulaci „v jistotě jsi pocítila“, ale každá dospěje k opačnému výsledku.
To znamená, že subjektivní jistota nemusí vést k jediné pravdě. Člověk může s naprostou jistotou zakusit dvě navzájem neslučitelné možnosti svého místa.

„Tato“ nepřítomná záře
Ukazovací zájmeno „tato“ je paradoxní. Běžně ukazuje na něco přítomného a blízkého:
tato věc, toto místo, tato záře.
Jenže zde označuje záři „nepřítomnou“. Jazyk tedy činí nepřítomnost téměř hmatatelně přítomnou. Mluvčí na ni může ukázat právě prostřednictvím slova.
Vzniká paradox:
Záře není přítomna ve zkušenosti, ale její nepřítomnost je přítomna velmi intenzivně.
Nepřítomnost není nicota. Je to specifický způsob, jak se něco vztahuje k vědomí. To, co chybí, může být pro člověka naléhavější než to, co skutečně stojí před ním.

Útočiště v nepřítomnosti
Závěr druhé básně je nejradikálnější:
„v níž ses ocitla a nalezla své útočiště…“
V první básni bylo útočiště v blízkosti kosatců. Zde je útočiště uvnitř nepřítomné záře.
Jde o vstup do paradoxního prostoru, který fyzicky neexistuje, ale psychicky či poeticky může být obýván. Tato pozice může mít dva protikladné významy.
A Pozitivní čtení
Subjekt přijal, že nepřítomnost nelze zrušit, a naučil se v ní pobývat. Už před ní neprchá. Dokázal proměnit ztrátu v prostor vnitřní existence.
B Znepokojivé čtení
Subjekt se stáhl z konkrétního živého světa do nepřítomného obrazu. Místo skutečných organismů obývá abstraktní záři. Útočiště se může podobat izolaci, vytržení nebo odmítnutí tělesné skutečnosti.
Druhá báseň proto není jednoduše duchovnější a „vyšší“. Je také nejméně tělesná a nejvíce ohrožená tím, že se útočiště stane uzavřením do vlastní absence.

11. Třetí báseň: návrat ke konkrétnímu světu
Třetí verze obnovuje tvrzení první:
„že tvé místo je mezi zakuklenými střechatkami…“
Neponechává je však beze změny. Klíčová modifikace přichází na konci:
„mezi žlutými kosatci, v jejichž záři ses ocitla
a nalezla své těžiště…“
Syntéza první a druhé básně
Třetí báseň spojuje:
• konkrétní organismy z první části,
• pobyt „v záři“ z druhé části.
Ale záře už není nepřítomná. Je září kosatců. Abstraktní světlo se vrátilo ke konkrétním věcem.

Třetí báseň tedy překonává opozici:
• buď mezi živými bytostmi,
• nebo v nepřítomné záři.
Nyní lze být:
mezi živými bytostmi a zároveň v jejich záři.
Od „blízkosti“ k pobytu „v“
V první básni se subjekt ocitá „v jejich blízkosti“. Ve třetí se ocitá „v jejich záři“.
To je zásadní posun. Blízkost ještě zachovává odstup. Záře však subjekt obklopuje a proniká. Člověk se nepřibližuje pouze k objektům, ale vstupuje do způsobu, jakým se tyto objekty dávají vnímat.
Kosatce nejsou jen věci umístěné před pozorovatelem. Vytvářejí světelné prostředí, v němž lze existovat.

12. „Útočiště“ versus „těžiště“
Nejdůležitější změna celé trojice nastává mezi posledními slovy:
• I: útočiště
• II: útočiště
• III: těžiště
Útočiště je reaktivní
Útočiště potřebujeme, když před něčím unikáme. Je definováno nebezpečím, před nímž chrání. Jeho logika je obranná.
Kdo nalezl útočiště, je sice v bezpečí, ale zůstává určován možností ohrožení.

Těžiště je strukturující
Těžiště není skrýš. Je to bod, kolem něhož se rozkládá váha celku a díky němuž lze udržet rovnováhu.
Přechod k těžišti tedy znamená:
• od útěku ke stabilitě,
• od ochrany k orientaci,
• od pasivity k vnitřní rovnováze,
• od místa, kam se schovávám, k bodu, z něhož mohu existovat.

Třetí báseň už neříká pouze: zde jsi v bezpečí. Říká:
zde se může uspořádat celé tvé bytí.
Tělesnost slova
„Těžiště“ připomíná tělo, tíhu a gravitaci. Po abstraktní „nepřítomné záři“ druhé básně se text vrací k hmotnosti.
Záře a tíha se zde nevylučují. Subjekt nalézá tíhu právě v záři. Světlo už neznamená odhmotnění. Stává se podmínkou zakotvení.
To je zřejmě nejhlubší dosažená rovnováha trojice:
člověk nemusí volit mezi lehkostí světla a tíhou těla.
Může nalézt těžiště v záři konkrétního světa.

13. Proměna prostorových vztahů
Celá trojice je vystavěna z předložek a prostorových určení:
• u rybníka,
• v odevzdanosti,
• v odlescích,
• mezi střechatkami,
• po hladině,
• mezi kosatci,
• v blízkosti,
• v záři.
To ukazuje, že identita subjektu není určena otázkou „kdo jsem?“, ale spíše otázkou: Kde a ve vztahu k čemu jsem?
Básně předpokládají vztahové pojetí existence. Člověk není izolovaná substance. Jeho bytí vzniká z polohy:
• mezi bytostmi,
• v blízkosti věcí,
• v poli světla,
• na hranici absence.
Tři modality místa
Báseň Místo subjektu Povaha situace
I mezi tvory, v blízkosti kosatců ekologická příslušnost
II v nepřítomné záři interiorizovaná absence
III mezi tvory a v záři kosatců vtělená rovnováha

14. Časová struktura
Básně spojují několik časových vrstev:
• „v poledne“ jako určitý okamžik,
• „květnová záře“ jako roční období,
• „již propouštíš“ jako probíhající proces,
• „pocítila jsi“ jako minulý okamžik poznání,
• biologická proměna larev a kukel jako hlubší přírodní čas.
Subjekt tedy není jednoduše v přítomném okamžiku. Nachází se mezi:
• právě probíhajícím propouštěním,
• minulým pocítěním,
• nepřítomnou přítomností,
• budoucí proměnou naznačenou kuklou.
Květen
Květen je tradičně spojován s obnovou a plností života, ale zde není jeho plnost jednoduše dostupná. Jaro probíhá, i když mu subjekt nemůže být přítomen.
To otevírá bolestivou zkušenost: svět pokračuje bez nás. Záře nepřestane existovat jen proto, že ji právě nemůžeme zakoušet.
Současně ale přírodní čas nabízí jinou formu příslušnosti. Jednotlivý člověk nemusí každý okamžik vlastnit, aby patřil do širšího procesu proměny.

15. Syntax: jedna dlouhá cesta k místu
Každá báseň tvoří v podstatě jedinou rozvinutou větu. Směřuje od počáteční překážky k závěrečnému nalezení:
1. přestože nemůžeš být přítomna,
2. přestože propouštíš,
3. přestože přiznáváš nepřítomnost,
4. přece jsi pocítila,
5. že máš určité místo,
6. v němž jsi něco nalezla.
Syntax sama tedy vykonává pohyb od nemožnosti k zakotvení.
Úvodní „Přestože“
„Přestože“ otevírá vedlejší větu a vyvolává očekávání hlavní věty. Čtenář dlouho čeká, kam celé souvětí dospěje. Toto čekání odpovídá hledání místa.
Gramatická stavba říká:
navzdory nemožnosti přítomnosti lze dojít k určitému druhu příslušnosti.

Enjambement
Verše často rozdělují těsně spojené významové celky:
přítomna / květnové záři
propouštíš / i v jejích odlescích
pocítila / že tvé místo
vodoměrkami / rozvážně se procházejícími
Přelévání významu přes hranice verše připomíná vodní pohyb. Věta se nemůže uzavřít uvnitř jednotlivého řádku, stejně jako odlesk
nezůstává na jediném místě hladiny.

16. Zvuková a rytmická organizace
Básně nejsou vystavěny na pravidelném metru či rýmu. Jejich hudebnost vychází z opakování hlásek, slov a syntaktických struktur.
A Měkkost a tekutost
Časté hlásky „l“, „v“, „m“, „ř“ a „s“ podporují dojem plynutí:
• květnové,
• záři,
• rybníka,
• rozptýlených,
• odlescích,
• vodoměrkami,
• lesklé,
• hladině.
Zvuková měkkost odpovídá vodě a světlu.

B Tvrdší biologická slova
Proti tomu stojí slova:
• zakuklenými,
• střechatkami,
• dravými,
• potápníků.
Jsou delší, artikulačně náročnější a méně tradičně lyrická. Vnášejí do textu odpor materiální skutečnosti. Příroda se nerozpouští do neurčité krásy. Zachovává taxonomickou konkrétnost.

Opakování jako vlnění
Trojí téměř totožná báseň funguje jako tři vlny, které přicházejí ke stejnému místu, ale pokaždé jinak přeskupí obraz.
Stejné verše neposkytují při opakování stejné sdělení. Po přečtení druhé a třetí básně se význam první zpětně mění. Z počáteční jistoty se stává pouze jedna z možností.

17. Role elipsy na konci
Všechny tři básně končí třemi tečkami:
útočiště…
útočiště…
těžiště…
Trojtečka zabraňuje definitivnímu uzavření. Ani nalezení místa není konečným bodem. Zůstává otevřené pokračování, doznívání i možnost další varianty.
To je důležité, protože text jinak opakovaně používá slovo „jistota“. Trojtečka tuto jistotu jemně narušuje. Můžeme proto rozlišit:
• prožitkovou jistotu, která je skutečná,
• výkladovou definitivnost, která asi možná nebude.
Subjekt ví, co pocítil, ale báseň netvrdí, že tím byla otázka jednou provždy vyřešena.

18. Fenomenologická interpretace
Ve fenomenologickém čtení není svět souborem neutrálních objektů. Ukazuje se vždy určitým způsobem: jako blízký, vzdálený, lákavý, nepřístupný, bezpečný nebo ohrožující.
V těchto básních se rybník ukazuje prostřednictvím zkušenosti nepřítomnosti. Proto ani „záře“ není pouze fyzikální světlo. Je způsobem, jak se svět dává vědomí.

Nepřítomné může být zakoušeno
Druhá báseň odhaluje, že nepřítomnost není prosté nic. Člověk může silně zakoušet to, co není právě zde. Například vzpomínané místo se dává vědomí právě jako vzdálené. Kdyby jeho vzdálenost nebyla nijak přítomna, nemohli bychom po něm toužit.
„Nepřítomná záře“ tedy není logický nesmysl. Je přesným pojmenováním zkušenosti, kdy:
• světlo fyzicky nevnímáme,
• ale jeho chybění strukturuje celé naše vědomí.
- - Od objektů k poli
První báseň ještě rozlišuje subjekt a objekty, v jejichž blízkosti se ocitá. Třetí báseň už vytváří společné pole záře. Subjekt není jen pozorovatelem kosatců. Nachází se uvnitř jejich světelného působení.
Tím se oslabuje hranice mezi tím, kdo vnímá, a tím, co je vnímáno.

19. Existenciální interpretace
Trojice může být čtena jako zápas s lidskou konečností.
Člověk nemůže být přítomen všemu:
• všem místům,
• všem okamžikům,
• všem podobám světa,
• vlastní minulosti,
• budoucím proměnám.
Věta „co není přítomno, není přítomno“ uznává tuto konečnost bez iluzí.
Odpověď básní však není nihilistická. Z omezení se rodí otázka příslušnosti:
Nemohu být přítomna všemu, ale mohu nalézt způsob, jak někam patřit.
Tři básně zkoušejí tři formy tohoto patření:
1. patřit k živým bytostem,
2. patřit k vlastní zkušenosti absence,
3. patřit k živému světu tak, že v něm člověk nalezne svou rovnováhu.

20. Ekologická interpretace
Přírodní motivy nepředstavují pastorální idylu. Báseň věnuje pozornost drobným, často přehlíženým organismům. Subjekt nehledá svou pravou identitu mezi majestátními horami, labutěmi nebo starými stromy. Hledá ji mezi larvami, kuklami a vodním hmyzem.
To má několik důsledků:
• lidské měřítko přestává být výsadní,
• hodnota života není podmíněna krásou,
• dravost není z přírody vyloučena,
• vznik a zánik patří do jednoho prostředí,
• domov nemusí být harmonický, aby byl skutečný.
Zvláště silné je spojení zakuklení a dravosti. Jedna bytost představuje proměnu, druhá násilí, třetí rovnovážný pohyb po povrchu. Místo subjektu je mezi všemi těmito způsoby života, nikoli pouze u toho, který je esteticky příjemný.

21. Tři básně jako dialektický pohyb
Trojici lze popsat jako tezi, antitezi a syntézu, ale jen pokud toto schéma nechápeme mechanicky.
I: Teze konkrétní příslušnosti
Mé místo je mezi živými tvory.
Člověk nachází útočiště tím, že se vrací ke konkrétnímu světu.
II: Antiteze nepřítomnosti
Mé místo není mezi tvory, ale v nepřítomné záři.
Vnější svět ustupuje niterné zkušenosti absence.
III: Syntéza vtěleného světla
Mé místo je mezi tvory a zároveň v záři konkrétních květů.
Subjekt se vrací do světa, ale už jej nevnímá jako pouhý soubor objektů. Svět je prostředím záře a zdrojem těžiště.
Třetí báseň tedy jednoduše neopakuje první. Prošla zkušeností druhé básně. Po kontaktu s nepřítomností se konkrétní svět vrací proměněný.

22. Je třetí báseň definitivním řešením?
Třetí varianta působí nejvyváženěji:
• nepopírá tělesný svět,
• nezůstává uzavřena v nepřítomnosti,
• spojuje světlo s tíhou,
• mění úkryt v těžiště.
Přesto ji nelze prohlásit za jednoznačně „správnou“.
Proti definitivnímu řešení svědčí:
• opakovaná struktura,
• stejné tvrzení o jistotě ve všech variantách,
• závěrečná trojtečka,
• samotné pořadové číslo III, které teoreticky umožňuje další pokračování.
Trojice proto spíše ukazuje pohyblivost pravdy prožitku. Člověk může v různých chvílích nalézat své místo různě. Pravda zde není neměnná formule, ale proměnlivý vztah mezi vědomím, tělem, světem a nepřítomností.

23. Nejjemnější významové posuny
23.1 „V jejichž blízkosti“ → „v jejichž záři“.
První formulace je prostorová, třetí kvalitativní. Nejde už jen o vzdálenost od květů, ale o účast na jejich způsobu přítomnosti.
23.2 „Útočiště“ → „těžiště“
První chrání, druhé stabilizuje.
23.3 „Nepřítomná záře“ → „jejich záře“
Abstraktní absence se znovu váže ke konkrétním bytostem.
23.4 „Nikoli… nýbrž“ pouze ve druhé básni
Druhá část je nejvíce logická a vylučující. Trvá na volbě mezi světem a nepřítomností. Třetí báseň tuto vylučovací strukturu opouští. Už nepotřebuje říci „buď, anebo“.
23.5 „Blízkost“ → „těžiště“
Zvuková podobnost těchto slov podtrhuje proměnu. Obě mají podobný rytmický obrys, ale odlišný existenciální význam. Blízkost je vztah k něčemu jinému, těžiště je princip vnitřního uspořádání.

24. Celkový smysl trojice
Tři básně zachycují proměnu vztahu k nepřítomnosti.
Na začátku stojí nemožnost:
nelze být přítomna.
Poté následuje střízlivé přijetí:
co není přítomno, není přítomno.
Ale výsledkem není prázdnota. Z přijaté nepřítomnosti se rodí přesnější otázka po místě.
První odpověď nachází bezpečí v přírodním společenství. Druhá vstupuje přímo do zkušenosti chybění. Třetí se vrací ke konkrétnímu světu a nalézá v něm nikoli pouze skrýš, ale osu rovnováhy.
Nejhlubší sdělení trojice by tedy bylo možné formulovat takto:
Přítomnost nevzniká tím, že popřeme nepřítomnost. Vzniká tehdy, když nepřítomnost přijmeme natolik, že se můžeme znovu obrátit ke konkrétnímu světu a nalézt v něm své těžiště.
Člověk se nestává přítomným tím, že všechno uchopí nebo že bude všude. Stává se přítomným tehdy, když rozpozná, mezi čím žije, v jaké záři se ocitá a kde spočívá váha jeho bytí.

Závěr
Trojice vytváří cestu od nemožnosti účasti k nové formě zakotvení. Nejprve se subjekt ukrývá, potom přijímá nepřítomnost, a nakonec získává rovnováhu. Závěrečné „těžiště“ je proto přesnější a bohatší než „útočiště“: nejde už o ochranu před světem, ale o schopnost být v něm, spolu s jeho krásou, dravostí, proměnou i pomíjivou září.