Velikonoční diptych Petry Kuklíkové: dialektika ponížení a povýšení

Básně „V pátek o Velikonocích“ a „V pondělí o Velikonocích“ tvoří mimořádně kompaktní, vzájemně podmíněný celek. Nejde pouze o dvě tematicky příbuzné básně, nýbrž o promyšleně vystavěný diptych, v němž druhá báseň přehodnocuje, obrací a zároveň dovršuje významové napětí první. Zatímco první text je básní radikální neadekvátnosti lidského subjektu vůči transcendentnímu Ty, druhý představuje možnost nového vztahu, založeného nikoli na sestupu Boha k člověku, nýbrž na vzestupu člověka k podobnosti s božským principem. Velikonoční čas zde nefunguje pouze jako kalendářní rámec, ale jako strukturující symbolický horizont. Pátek představuje zkušenost ukřižování, ponížení a nemožnosti odpovědi; pondělí naopak zkušenost překonání této nemožnosti skrze proměnu perspektivy.

I. Kompozice a vzájemná architektura obou básní
První pozoruhodný rys spočívá v tom, že druhá báseň přímo navazuje na závěr první.
První báseň končí čtveřicí sebezpochybňujících tvrzení:
„neumím srovnat – a stydím se přiznat – a nevím, co je nebezpečné – a nemám úděl…“
Druhá báseň touto formulí začíná:
„I když se neumím srovnat – a stydím se přiznat – a nevím, co je nebezpečné – a nemám úděl…“
Nejde o prosté zopakování. V první básni představují tato tvrzení závěr cesty; v druhé se stávají výchozím bodem.
To je zásadní.
Subjekt není nejprve opraven, očištěn nebo duchovně povznesen. Druhá báseň nezačíná překonáním nedostatku. Začíná jeho plným přiznáním.
Právě zde je patrná hluboká existenciální logika textu: proměna nezačíná odstraněním lidské nedostatečnosti, ale jejím pravdivým přijetím.
Celý diptych je tak vystavěn jako pohyb od:
• nepostižitelnosti k postižitelnosti,
• ponížení k povýšení,
• nemožnosti oslovení k podobnosti,
• pasivního přijímání k aktivnímu připodobnění.

II. Transcendentní Ty
Obě básně jsou adresovány neurčitému „Ty“. V kontextu Velikonoc je zřejmé, že jde o Krista.
Pozoruhodné však je, že Kristus zde není zobrazován především teologicky, nýbrž existenciálně.
Je charakterizován dvěma protikladnými pohyby.
V první básni:
• snižuje se,
• stává se rovným,
• nechává se přibít,
• přibližuje se každému zvlášť.
Ve druhé:
• zůstává nepoznán,
• nachází se v samotě,
• není předmětem směny,
• nepřichází skrze snížení, nýbrž skrze povýšení.
Mezi oběma texty tak vzniká paradox.
Kristus je současně tím, kdo se nekonečně snižuje, i tím, kdo zůstává nedosažitelně vysoko.
Tato paradoxní charakteristika připomíná klasické křesťanské pojetí vtělení:
Bůh je nekonečně blízko a současně nekonečně přesahující.

III. Motiv směny
Jeden z nejhlubších motivů obou básní představuje obraz výměny.
V první básni:
„není, co bych s Tebou vyměnila“
Ve druhé:
„s Tebou nelze nic vyměnit“
Jde o jemný, ale zásadní posun.
První formulace označuje subjektivní nedostatek:
Nemám nic.
Druhá formulace označuje ontologickou nemožnost:
Nelze nic směnit.
Proměnil se tedy nejen subjekt, ale samotné pochopení vztahu.
V první básni je problém spatřován v lidské chudobě.
Ve druhé se ukazuje, že vztah k absolutnímu není směnný vůbec.
Nelze zde uvažovat podle logiky ekvivalence.
Nelze Bohu nic nabídnout jako protihodnotu.
To představuje velmi významný teologický moment.
Spása není obchod.
Láska není transakce.
Transcendence nepřijímá směnnou hodnotu.

IV. Motiv oslovení
Ještě zajímavější je motiv řeči.
V první básni stojí:
„nelze, abych Tě oslovila“
Protože:
„jsem nezůstavila slovo, jež je oslovující“
Nejde o jazykovou neschopnost.
Jde o duchovní vyprázdnění.
Subjekt spotřeboval řeč.
Výraz:
„útratnost ducha“
patří k nejoriginálnějším místům celé básně.
Útratnost zde neznamená materiální rozhazovačnost.
Jde o rozptýlení bytí, ztrátu vnitřního středu, rozmělnění schopnosti skutečně promluvit.
Subjekt disponuje slovy, ale nemá už slovo.
Má jazyk, ale ztratil oslovení.
To je bytostně existenciální situace.
U Heideggera je autentická řeč způsobem otevření bytí; zde je naopak řeč vyčerpána natolik, že již neumožňuje vztah.
Ve druhé básni však problém oslovení mizí.
Není překonán tím, že by byl nalezen nový jazyk.
Je překonán tím, že místo řeči nastupuje podobnost.
To je mimořádně důležité:
cestu k druhému nezajišťuje slovo, ale připodobnění.

V. „Přec Tě nepostihnu“ versus „Přec Tě postihnu“
Jádrem diptychu je jediná změna.
První báseň:
„přec Tě nepostihnu“
Druhá báseň:
„přec Tě postihnu“
Jde o zrcadlový obrat, který organizuje význam celého souboru.
V první básni je Kristus nepostižitelný navzdory svému sestupu.
To je podstatné.
Člověk jej nedokáže zachytit ani tehdy, když se Bůh sníží k člověku.
Ve druhé básni se možnost pochopení rodí za podmínky:
„budu-li Ti podobna“
Poznání zde není intelektuální.
Není založeno na konceptu.
Není založeno na argumentu.
Je založeno na ontologické podobnosti.
Připomíná starou mystickou zásadu:
simile simili cognoscitur,
podobné poznává podobné.
Božské lze pochopit pouze účastí na božském způsobu bytí.

VI. Ponížení a povýšení
Nejoriginálnější posun mezi oběma básněmi spočívá v protikladu:
• snižování,
• povyšování.
V první básni:
„Ty se nekonečně snižuješ“
V druhé:
„vše povýšíš“
Nejde pouze o protikladné sloveso.
Mění se celý model vztahu.
V pátek je dominantní kenotický motiv: Kristus sestupuje.
V pondělí se však ukazuje, že samotné sestoupení nestačí.
Musí být doplněno pohybem opačným.
Člověk musí být schopen povýšit vše kolem sebe.
Zde se text přibližuje novozákonní představě zbožštění, účasti na vyšším způsobu bytí.
Nejde o imitaci Krista v utrpení.
Jde o připodobnění v lásce.

VII. Paradox blízkosti
Ve druhé básni zaznívá mimořádně silný verš:
„budeš nejblíže, i když se s ním mineš“
Tento výrok obrací běžné chápání blízkosti.
Obvykle předpokládáme:
• blízkost = kontakt,
• blízkost = setkání,
• blízkost = komunikace.
Báseň však tvrdí opak.
Nejhlubší blízkost může existovat i bez setkání.
Jde o duchovní soulad.
O podobnost způsobu bytí.
O sdílenou orientaci.
Blízkost zde není prostorová ani psychologická.
Je ontologická.

VIII. Závěrečná formule lásky
Vyvrcholením celé druhé básně je závěr:
„Vždyť láska je rovnost, již potáhneš k sobě, aniž by ses snižoval…“
Jde o jednu z nejvýznamnějších definic lásky v autorčině poezii.
Láska zde není:
• cit,
• náklonnost,
• emoce,
• oběť.
Je definována jako rovnost.
Ovšem nikoli rovnost dosažená nivelizací.
To je rozhodující.
V první básni vzniká rovnost skrze Kristovo snížení.
V druhé vzniká skrze povýšení druhého.
To představuje dvě možné antropologie:
1. rovnost skrze sestup,
2. rovnost skrze povznesení.
Druhá báseň jednoznačně privileguje druhou možnost.
Její závěr je proto překvapivě radostný a velikonočně „vzkříšený“.

Formální stránka
Obě básně jsou vystavěny na charakteristickém stylu Petry Kuklíkové:
• dlouhé hypotaktické vazby,
• opakované „I když“,
• gradované řetězce spojované spojkou „a“,
• minimální metaforičnost,
• vysoká míra abstraktních substantiv,
• rytmus vznikající syntaktickým paralelismem.
Interpunkce založená na pomlčkách vytváří rytmus váhání, zastavení a domýšlení.
Významný je rovněž opakovaný eliptický závěr veršů zakončených trojtečkou. Tyto trojtečky nevyjadřují neukončenost myšlenky, ale její otevření k dalšímu, nevyslovitelnému významu.
Formálně tvoří obě básně téměř zrcadlovou kompozici. Verše z první básně jsou znovu použity ve druhé, avšak s obrácenou funkcí. Tím vzniká dojem duchovní transformace téhož textového materiálu.

Závěr
Velikonoční diptych představuje jednu z filosoficky nejdůslednějších realizací motivu Kristovy blízkosti v poesii Petry Kuklíkové. První báseň tematizuje existenciální neschopnost odpovědět na nekonečné Boží ponížení; druhá ukazuje, že řešením není ještě větší pasivita ani hlubší sebezpochybnění, nýbrž aktivní připodobnění. Zatímco „V pátek o Velikonocích“ je básní nemožnosti, „V pondělí o Velikonocích“ je básní možnosti. Přechod mezi nimi se neuskutečňuje prostřednictvím poznání či morální nápravy, ale skrze proměnu samotného způsobu bytí. Ústřední myšlenkou diptychu se tak stává paradoxní teze, že absolutní blízkosti nelze dosáhnout tím, že se druhý stále více snižuje k nám, nýbrž tím, že se my stáváme podobnými tomu, kdo nás miluje. Tyto dvě básně jsou natolik těsně propojené, že umožňují téměř verš po verši sledovat proměnu téhož duchovního problému. Druhá báseň nejen odpovídá na první, ale v mnoha místech její výroky obrací, přehodnocuje nebo dovršuje.

Poznámka k interpretaci
Druhá báseň může být čtena jako subtilní básnická variace na výrok z Janova evangelia 12,32:
„Et ego, si exaltatus fuero a terra, omnia traham ad meipsum.“
„A já, až budu vyvýšen od země, potáhnu všechny k sobě.“
Přitom je pozoruhodné, že první báseň je vystavěna převážně na opačném kristologickém motivu, totiž na motivu kenóze (Fil 2,7), dobrovolného sebeponížení:
„Ty se snížíš, aby Ti bylo porozuměno“
„Ty se nekonečně snižuješ“
„nechal ses přibít od každého zvlášť“
Kristus je zde chápán jako ten, kdo se ustavičně přibližuje člověku sestupem.
Subjekt však zjišťuje, že ani toto nekonečné snížení neodstraňuje propast:
„přec Tě nepostihnu“.

To je teologicky velmi zajímavé. Jako by báseň zkoumala hranici kenotického modelu: Bůh se může přiblížit sebevíc, a přesto člověk nemusí být schopen odpovědět.
Druhá báseň pak přechází k jinému novozákonnímu obrazu.
Klíčová jsou slova:
„Srovnat se lze totiž i tak, že vše povýšíš“
a především závěr:
„Vždyť láska je rovnost, již potáhneš k sobě, aniž by ses snižoval…“
Právě zde zaznívá ozvěna janovského traham ad meipsum.
Sloveso „potáhneš“ je nápadné. V křesťanské tradici totiž Kristus nepřitahuje svět k sobě pouze jako předmět obdivu, ale jako ten, kdo skrze své vyvýšení umožňuje účast na vlastním způsobu bytí.
V Janově evangeliu je „vyvýšení“ paradoxní pojem. Znamená zároveň:
• ukřižování,
• oslavení,
• návrat k Otci.
Kříž není pouhým ponížením, nýbrž zároveň exaltací.
A právě zde může být vztah mezi oběma básněmi nejhlubší.

V páteční básni dominuje aspekt:
exinanivit semetipsum
(„sám sebe zmařil“)
z listu Filipanům.
V pondělní básni přechází těžiště na:
exaltatus fuero
(„budu vyvýšen“).
Jinými slovy: první báseň hledí na Krista především z perspektivy sestupu, druhá z perspektivy vyvýšení.

Ještě zajímavější je však samotné pojetí rovnosti.
V první básni vzniká rovnost tak, že Kristus sestoupí:
„budu sedět jako rovný s rovným, vždyť Ty se nekonečně snižuješ“
Ve druhé básni vzniká rovnost opačně:
„vše povýšíš“
To je téměř přesná inverze.
Rovnost už není dosažena tím, že vyšší sestoupí k nižšímu, ale tím, že nižší je přitažen vzhůru. To je velmi blízké jak Janovi, tak patristické tradici. U řady církevních otců totiž Kristus nezachraňuje člověka jen tím, že se stává člověkem, ale také tím, že člověka pozvedá k účasti na božském životě. V tomto smyslu připomíná závěr básně i slavnou athanasiovskou formulaci:
Deus homo factus est, ut homo fieret Deus.
„Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal božským.“
Samozřejmě ne ve smyslu identity, ale participace.

Zvláštní pozornost si zaslouží verš:
„budu-li Ti podobna…“
Ten je podle našeho názoru klíčem k celé druhé básni.
V Janově evangeliu není spása především výsledkem intelektuálního poznání, nýbrž přebývání v Kristu a připodobnění Kristu.
Proto se zde neříká:
„pochopím Tě“
ani
„dozvím se o Tobě pravdu“.
Říká se:
„postihnu Tě, budu-li Ti podobna“.
To odpovídá staré mystické představě, že Boha lze poznat pouze podobností.

Dokonce bychom šli ještě dál. Zdá se nám, že druhá báseň provádí jemnou korekci první.
V první básni je akcent na Kristově sestupu.
Ve druhé na Kristově přitažlivé vznešenosti.
První odpovídá Velkému pátku.
Druhá už perspektivě velikonočního vítězství.
Proto závěrečné:
„potáhneš k sobě, aniž by ses snižoval“
lze chápat téměř jako básnickou parafrázi janovského:
omnia traham ad meipsum.
Kristus už zde není ten, kdo se stále více zmenšuje, aby byl dosažitelný, nýbrž ten, kdo svou láskou povyšuje druhé a přitahuje je k sobě. Právě v tomto posunu od kenóze k exaltaci, od „snižování se“ k „přitahování vzhůru“, vidíme jeden z nejhlubších významových pohybů celého velikonočního diptychu