V lese za městem I Nevíš, co risknout a čeho se vzdát - a jak si býti věrna - a nemáš ideál a nejsi u sebe, poněvadž nelze býti u sebe - a nejsi ve vztahu, poněvadž nelze býti ve vztahu... Už nejsi ochotna něco podstoupit, když tvůj duch žádným tajemstvím neproniká a svět je bez znaku a bez obzoru... ... Přesto bys měla pokleknout! Vždyť před Ním je každé tajemství bezvýznamné! V lese za městem II Víš, co risknout a čeho se vzdát - a jak si býti věrna - a máš ideál a jsi u sebe, i když nelze býti u sebe - a jsi ve vztahu, i když nelze býti ve vztahu... Jsi ochotna něco podstoupit, i když tvůj duch žádným tajemstvím neproniká a svět je bez znaku a bez obzoru... ... A přesto - měla bys pokleknout… Vždyť před Ním je každé tajemství bezvýznamné…
Tyto dvě básně tvoří pozoruhodný diptych. Nejde o dvě samostatné variace téhož tématu, ale o texty vystavěné na principu zrcadlení, negace a následného obrácení. Zdánlivě se liší jen několika slovy, ve skutečnosti však proměňují celý ontologický, existenciální i náboženský význam promluvy. Právě v této minimální textové intervenci spočívá jejich síla.
Kompozice diptychu
Struktura obou básní je téměř identická.
První text:
„Nevíš, co risknout...
nemáš ideál...
nejsi u sebe...
nejsi ve vztahu...
nejsi ochotna něco podstoupit...“
Druhý text:
„Víš, co risknout...
máš ideál...
jsi u sebe...
jsi ve vztahu...
jsi ochotna něco podstoupit...“
Jde o klasickou kompozici založenou na opozici. Druhá báseň není pokračováním první, ale jejím převráceným obrazem. Čtenář je donucen číst obě současně. Každý verš druhé básně osvětluje odpovídající verš první.
Vzniká tak zvláštní hermeneutický efekt: ani jedna z básní nemůže být pochopena sama o sobě.
První ukazuje stav ztracenosti. Druhá ukazuje stav nalezenosti.
Jenže okamžitě se ukazuje, že skutečný význam je složitější.
Existenciální rovina
První báseň zachycuje stav radikální dezorientace.
Subjekt neví:
• co riskovat,
• čeho se vzdát,
• jak zůstat věrný sám sobě.
Zajímavé je, že nejde o běžnou psychologickou nejistotu.
Text neříká:
Bojíš se.
Nýbrž:
Nevíš.
Problém není v nedostatku odvahy, ale v rozpadu orientace.
Člověk ztratil kritérium rozhodování.
V existencialistické filosofii bychom mohli mluvit o ztrátě horizontu smyslu. Podobně například Heidegger popisuje situaci, kdy známý svět přestává poskytovat opěrné body.
Subjekt už neumí rozlišit:
• důležité od nedůležitého,
• hodnotné od bezcenného,
• oběť od zbytečné ztráty.
Proto nemůže jednat.
Paradox „býti u sebe“
Následuje jedna z nejzajímavějších formulací:
„máš ideál a jsi u sebe, i když nelze býti u sebe“
a v první básni:
„nemáš ideál a nejsi u sebe, poněvadž nelze býti u sebe“
Tento motiv je klíčový.
Na první pohled jde o paradox.
Jak může být člověk „u sebe“, jestliže „nelze býti u sebe“?
Lze to chápat fenomenologicky.
Lidské vědomí nikdy není plně shodné samo se sebou.
Člověk není uzavřená věc.
Je bytostí otevřenou:
• do minulosti,
• do budoucnosti,
• k druhým,
• k transcendenci.
Proto absolutní sebevlastnictví není možné.
Nikdy nemůžeme obsáhnout sami sebe úplně.
První báseň z této skutečnosti vyvozuje negativní závěr:
nelze býti u sebe, tedy nejsi u sebe.
Druhá báseň dochází k závěru opačnému:
nelze býti u sebe, a přesto jsi u sebe.
To je zásadní rozdíl.
První subjekt bere lidskou nedokonalost jako důvod rezignace.
Druhý ji přijímá jako podmínku života.
Motiv vztahu
Ještě hlubší je pasáž:
„nejsi ve vztahu, poněvadž nelze býti ve vztahu“
vs.
„jsi ve vztahu, i když nelze býti ve vztahu“
Tato formulace je záměrně provokativní.
Empiricky samozřejmě ve vztahu být lze.
Proto „nelze býti ve vztahu“ musí znamenat něco jiného.
Pravděpodobně zde jde o absolutní vztah.
Dokonalé splynutí dvou osob není možné.
Mezi „já“ a „ty“ vždy existuje odstup.
Nikdy druhého nevlastníme. Nikdy ho plně nepoznáme.
Láska proto obsahuje neodstranitelnou mezeru.
První báseň tuto mezeru interpretuje jako důkaz nemožnosti vztahu.
Druhá jako důvod, proč vztah zůstává živý.
Právě protože druhý zůstává tajemstvím, vztah může existovat.
Tento motiv připomíná filosofii Emmanuela Lévinase, v níž druhý člověk nikdy není zcela uchopitelný.
Krize tajemství
Vrchol první básně přichází zde:
„tvůj duch žádným tajemstvím neproniká a svět je bez znaku a bez obzoru“
Jde o mimořádně silný obraz.
Dva symboly:
• znak
• obzor
patří k základním metaforám smyslu.
Znak ukazuje k něčemu za sebou.
Obzor ukazuje k něčemu před sebou.
Když zmizí obojí, svět se stává uzavřenou plochou.
Nic na nic neukazuje.
Nic nikam nesměřuje.
Nejde pouze o skepsi.
Jde o zkušenost nihilismu.
Svět už nepůsobí jako text, který lze číst.
Působí jako soubor nahodilých předmětů.
Druhá báseň: víra bez důkazu
V druhém textu však zůstává všechno stejné:
„tvůj duch žádným tajemstvím neproniká a svět je bez znaku a bez obzoru“
To je nesmírně důležité.
Autorka neříká:
„Nyní jsi poznala tajemství.“
Ani:
„Svět získal obzor.“
Nic takového.
Objektivní situace je totožná.
Změnila se pouze odpověď subjektu.
Právě zde se ukazuje náboženská rovina textu.
Víra nevzniká z odstranění nejistoty.
Naopak.
Víra nastupuje tam, kde nejistota trvá.
Rozdíl mezi oběma básněmi tedy není epistemologický.
Není to rozdíl v poznání.
Je to rozdíl v postoji.
Symbol pokleknutí
V obou textech přichází obrat:
„Přesto bys měla pokleknout!“
a
„A přesto měla bys pokleknout...“
Slovo „přesto“ je zde centrální.
Celá báseň se kolem něj otáčí.
V první verzi pokleknutí přichází proti beznaději.
V druhé verzi proti sebejistotě.
A to je fascinující.
Pokleknout musí:
• člověk ztracený,
• i člověk nalezený.
Jinak řečeno:
ani krize, ani úspěch nejsou posledním slovem.
Kdo je „On“?
Velké písmeno:
Ním
jednoznačně odkazuje k Bohu.
Autorka však Boha nijak nepopisuje.
Neříká:
• milující,
• spravedlivý,
• všemohoucí.
Říká pouze:
před Ním je každé tajemství bezvýznamné
To je velmi neobvyklá formulace.
V náboženské literatuře bývá Bůh zpravidla představován jako největší tajemství.
Zde je však ještě něčím více.
Něčím, před čím všechna lidská tajemství ztrácejí váhu.
Lidské záhady:
• identita,
• vztahy,
• smysl,
• poznání,
jsou relativizovány přítomností absolutna.
Teologický paradox
Na první pohled může věta působit téměř anti-mystickým dojmem:
„před Ním je každé tajemství bezvýznamné“
Mystická tradice by spíše řekla:
před Bohem se vše stává ještě tajemnějším.
U Kuklíkové však nejde o zrušení tajemství poznáním.
Jde o ztrátu jeho ultimativního významu.
Subjekt se celou dobu zabývá otázkami:
• Kdo jsem?
• Jak mám žít?
• Co mám riskovat?
• Jak být věrná?
Závěr odpovídá:
To nejsou poslední otázky.
Existuje skutečnost, vůči níž všechny tyto problémy ustupují.
Pokleknutí zde znamená akt přehodnocení hierarchie významů.
Jazyk a rytmus
Formálně je pozoruhodné množství spojek:
a
a
a
Verše se neustále vrství.
Vzniká dojem vnitřního monologu.
Mluvčí jako by přidával další argumenty pro svůj stav.
Po celou dobu se rozvíjí jedna dlouhá věta existence.
Teprve pokleknutí tento proud přerušuje.
Graficky i rytmicky.
Proto závěrečné zvolání působí jako zásah z jiné roviny.
Celková interpretace
Nejhlubší význam diptychu podle našeho názoru spočívá v tom, že obě básně nakonec říkají totéž.
První zobrazuje člověka bez jistoty. Druhá člověka s jistotou.
Ale závěr je identický.
Člověk nemá pokleknout proto, že selhal.
Ani proto, že uspěl.
Má pokleknout proto, že obě situace jsou relativní.
Skutečným tématem tak není krize ani naplnění, nýbrž transcendence obojího. Autorka vytváří pozoruhodný duchovní paradox: existence může být stejně neúplná v okamžiku ztracenosti jako v okamžiku nalezenosti. Rozhodující není, zda jsme nalezli odpovědi, nýbrž zda jsme si uvědomili jejich omezenost tváří v tvář Absolutnu.
V tomto smyslu nejsou „V lese za městem I“ a „II“ básně o proměně člověka, ale o proměně perspektivy. První hlas chápe lidskou konečnost jako důvod k rezignaci. Druhý hlas ji chápe jako důvod k odvaze. Oba však nakonec stojí před týmž Tajemstvím, které přesahuje jak zoufalství, tak sebejistotu. A právě proto v obou případech zaznívá tentýž imperativ: pokleknout.