Interpretace básní "Celým žitím I", "Celým žitím II"

Tyto dvě krátké básně Petry Kuklíkové vytvářejí pozoruhodný diptych. Jejich formální rozdíl spočívá prakticky pouze v několika slovech, avšak významový obrat, který tím vzniká, je zásadní. Druhá báseň není pokračováním první, nýbrž její revizí, negací a zároveň hlubším problematizováním. Obě textová gesta se pohybují v prostoru mezi tělesností, existencí, poznáním a láskou a lze je číst fenomenologicky, existenciálně i metafyzicky.

1. Kompozice dvojice jako celek
Nejprve je důležité všimnout si, že obě básně mají téměř identickou strukturu:
"V přilnutí těla (již bylo / nebylo) zodpovězeno"
a
"poněvadž (není / je) zapotřebí otázek(y)"
a
"kde každá odpověď je celým žitím"
"je-li odpověď celým žitím"
Všechny významové rozdíly jsou vytvořeny pouhou změnou několika slov:
Celým žitím I Celým žitím II
"již bylo zodpovězeno" "nebylo zodpovězeno"
"není zapotřebí otázek" "je zapotřebí otázky"
"každá odpověď je" "je-li odpověď"
Tento mechanismus připomíná filosofický dialog.
Druhá báseň nepředkládá nový obraz, ale podrobuje první kritice.
Vzniká jakási dialektika.
První text představuje zkušenost jistoty.
Druhý text ukazuje nemožnost této jistoty.

2. „Přilnutí těla“ jako základní fenomenologický motiv
Obě básně začínají identicky:
"V přilnutí těla..." Neříká se:
• v lásce,
• v objetí,
• v touze,
• ve spojení duší,
ale právě:
"v přilnutí těla".
To je formulace nápadně konkrétní a zároveň filosofická.
„Přilnutí“ neoznačuje pouhý dotyk.
Přilnutí je stav, kdy dvě existence ztrácejí vzájemný odstup.
Z fenomenologického hlediska přestává být druhý člověk objektem pohledu,
stává se bezprostředně zakoušenou přítomností.
Báseň tak pracuje s motivem poznání skrze tělesnost.
Nejde o erotiku.
Jde o starou filosofickou otázku:
Lze druhého člověka poznat jinak než rozumově?
V první básni je odpověď kladná.
Ve druhé nikoli.

3. Význam formulace „celým žitím“
Nejzávažnějším motivem obou textů je titulní výraz:
"celým žitím" Neříká se: • celým srdcem, • celou bytostí, • celým životem, ale: "žitím". To je velmi neobvyklé slovo.
„Život“ označuje objektivně existující skutečnost.
„Žití“ označuje proces prožívání života.
Přibližuje se Heideggerovu pojmu existence jako „bytí-ve-světě“.
Když žena:
"přišla celým žitím"
nejde pouze o to, že přišla úplně.
Přichází s celou svou existencí.
Neskrývá nic.
Není redukována na roli milenky, partnerky nebo symbolu.
Přichází jako celek svého bytí.
Stejně tak:
"odešla celým žitím".
Ani odchod není částečný.
Neodchází pouze fyzicky.
Odchází celá skutečnost její přítomnosti.
Proto:
"nic neponechala".
Nezůstává žádný fragment, žádný zbytek identity.
Tento obraz je až ontologicky radikální.

4. Archetypální postava ženy
Žena je charakterizována třemi přívlastky:
"štíhlá, divoká, s ostrýma očima"
Popis je minimální, ale velmi expresivní.
"Štíhlá"
Naznačuje lehkost, průzračnost, neuchopitelnost.
"Divoká"
Naznačuje nezávislost.
Tato žena není domestikovaná.
Nepatří nikomu.
Není vlastnictvím subjektu básně.
"Ostré oči"
Oči jsou tradičně symbolem poznání.
Ostrost působí dvojznačně:
• vidí hluboko,
• zároveň zraňuje.
Nejde tedy jen o objekt lásky.
Jde o bytost nesoucí pravdu.
Téměř zjevující postavu.
Připomíná některé ženské figury v poesii Holana nebo Reynka,
které jsou více principem existence než konkrétní osobou.

5. První báseň: mystika odpovědi
Klíčové místo:
"V přilnutí těla již bylo zodpovězeno"
Není řečeno co.
To je důležité.
Neexistuje konkrétní otázka.
Jako by sama lidská existence nesla nějakou prapůvodní otázku, která zde nachází odpověď.
Závěr:
"poněvadž není zapotřebí otázek, kde každá odpověď je celým žitím"
je velmi blízký mystickému myšlení.
Skutečná odpověď není výrok.
Není to věta.
Není to koncept.
Odpovědí je sama existence.
Podobný princip nacházíme například u Kierkegaarda,
kde pravda není správná informace, ale způsob života.
Člověk nepřijde k odpovědi tím, že ji vysloví.
Stane se jí.
Proto:
"každá odpověď je celým žitím."
Odpověď je život sám.

6. Druhá báseň: návrat otázky
Druhá báseň začíná zásadní negací:
"V přilnutí těla nebylo zodpovězeno"
Jediné slovo „nebylo“ obrátí celý význam.
To, co se v první básni jevilo jako definitivní poznání, se ukazuje jako iluze.
Ani nejhlubší tělesná blízkost nedává definitivní odpověď.
Ještě důležitější je závěr:
"poněvadž je zapotřebí otázky, je-li odpověď celým žitím"
Tady se text dostává na velmi vysokou filosofickou úroveň.
První báseň tvrdila:
odpověď je život.
Druhá namítá:
jak to ale víme?
Aby něco mohlo být odpovědí, musí existovat otázka.
Bez otázky nepoznáme, zda je něco opravdu odpovědí.
Jde o téměř hermeneutickou myšlenku.
Smysl odpovědi vzniká až ve vztahu k otázce.
Proto je otázka logicky i existenciálně nepostradatelná.

7. Existenciální dialektika
Obě básně lze číst jako dvě polohy lidské existence.
Poloha první
Touha po sjednocení.
Touha po okamžiku, kdy:
• vše je jasné,
• nic není třeba vysvětlovat,
• zkušenost sama stačí.
Je to okamžik milosti.
Poloha druhá
Reflexe.
Vracení se k prožitku.
Kladení otázky.
Uvědomění, že ani nejintenzivnější zkušenost nedokáže zcela odstranit tajemství bytí.
Je to okamžik filosofie.
V tomto smyslu by se dalo říci:
• první báseň je básní lásky,
• druhá básní myšlení.

8. Jazyková a rytmická stránka
Verše jsou dlouhé, volné a bez rýmů.
Syntaxe je plynulá a téměř prozaická.
Přesto text působí velmi koncentrovaně.
Nejvýznamnějším rytmickým prvkem je opakování:
"celým žitím"
Tato formule se vrací znovu a znovu jako refrén.
Působí téměř zaklínadlově.
Každým opakováním se její význam rozšiřuje:
1. způsob příchodu,
2. způsob odchodu,
3. povaha odpovědi.
Celá báseň se tak gravitačně soustřeďuje kolem jediného pojmu.

Závěr
Dvojice "Celým žitím I–II" je pozoruhodnou básnickou meditací o vztahu zkušenosti a poznání. První text vyjadřuje víru, že v absolutní blízkosti druhého člověka lze dospět k odpovědi, která ruší všechny otázky. Druhý text však tuto jistotu narušuje a ukazuje, že otázka je neodstranitelnou součástí lidské existence. Vzniká tak dialektika mezi mystickým sjednocením a filosofickým tázáním. Nejhlubší smysl obou básní proto neleží ani v odpovědi, ani v otázce, ale v napětí mezi nimi. „Celé žití“ se zde ukazuje jako prostor, v němž člověk zároveň nachází i ztrácí smysl, poznává i pochybuje, přilne i nechá odejít. Právě tato neuzavřenost činí z obou textů mimořádně koncentrovanou existenciální poesii.