Interpretace básně "S Ibn ´Arabím"

S Ibn ´Arabím je mimořádně hutná filosoficko-mystická báseň, v níž se setkávají tři duchovní světy: mystická ontologie Ibn ʿArabího, existenciální paradox Kafky a vlastní poetika Petry Kuklíkové. Jejím ústředním tématem není dosažení transcendence, nýbrž zkušenost člověka, který je bytostně určen k jejímu hledání, avšak zároveň postrádá jistotu, že nějakého cíle lze dosáhnout. Nejhlubší význam básně proto neleží v obrazu stoupání, nýbrž v paradoxní věrnosti cestě, která se při každém kroku sama ruší. Subjekt není tím, kdo dospěl, ale tím, kdo navzdory mizejícím schodům pokračuje v chůzi „jako by bylo lze někam dojít“. V tom spočívá jak existenciální tragika, tak i tichá důstojnost této básně.

Detailní rozbor veršů
Při bližším čtení se ukazuje, že báseň je vystavěna jako postupná série ontologických korekcí. Každý nový verš částečně ruší nebo relativizuje význam verše předchozího. Text se tak pohybuje stejným způsobem, jaký tematizuje: neustále postupuje vpřed, ale současně maže vlastní stopy.
„Také mi nelze, když stoupám vzhůru,“
První verš začíná příslovcem „také“, které předpokládá širší dialogický kontext. Mluvčí jako by vstupovala do již probíhající rozpravy o duchovní cestě, případně se zařazovala po bok jiných poutníků, myslitelů či mystiků.
Zároveň je pozoruhodná formulace „nelze mi“. Není zde řečeno „nemohu“, nýbrž neosobní „nelze“. Subjekt není původcem omezení. Omezení je strukturou samotného bytí. „Stoupám vzhůru“ je archetypální metafora duchovního vzestupu, avšak ještě před jeho rozvinutím je naznačeno, že bude problematizován.

„aby schody rostly se mnou, jak kdesi napsal Franz Kafka,“
Tento verš zavádí první významový protějšek.
Kafka zde reprezentuje možnost takového růstu, při němž se cesta sama obnovuje a produkuje. Schody, které rostou společně se stoupajícím člověkem, vytvářejí obraz existence nadané určitou produktivní transcendencí. Slovo „kdesi“ je však nápadné.
Odkaz není přesný, filologicky lokalizovaný. Básnířka neargumentuje autoritou textu, nýbrž duchem určité myšlenky.
Kafka není citován jako autorita literární historie.
Je citován jako spolupřemýšlející.

„neboť, ač mé bytí je reálné“
Zde začíná filosofické jádro básně.
Významné je slovo „reálné“.
Mluvčí nejprve potvrzuje skutečnost vlastního bytí.
Nesetrvává v postmoderní skepsi ani v radikálním nihilismu.
Existence je skutečná.
Není iluzí.
Není fikcí.
Není snem.
Toto tvrzení vytváří pevný ontologický základ.

„a ve své imaginální jsoucnosti zcela tělesné a duchovní,“
Tento verš je patrně nejexplicitněji ovlivněn Ibn ʿArabím.
Klíčové spojení „imaginální jsoucnost“ připomíná Corbinův výklad Ibn ʿArabího „mundus imaginalis“, tedy sféry, která není ani pouhou představou, ani materiální skutečností.
Podstatné je slovo „zcela“.
Nejde o kompromis mezi tělesností a duchovností.
Obojí je přítomno plně.
Subjekt není napůl tělo a napůl duch.
Je současně cele tělesný i cele duchovní.
Tato jednota protikladů představuje jeden z nejvýznamnějších motivů celé básně.

„nejsem než pouhým rozhraním, předělem,“
Vrchol první části básně.
Po ontologickém potvrzení existence následuje ontologická redukce identity.
Mluvčí není substancí.
Není centrem.
Není základem.
Je „rozhraním“.
Výraz je přímým odkazem na mystický pojem barzach.
Rozhraní samo neobsahuje žádný vlastní obsah.
Umožňuje pouze přechod.
Podobně „předěl“ není jedním z prostorů, které odděluje.
Existuje mezi nimi.
Subjekt je tedy definován intermediaritou.
Ne tím, čím je.
Nýbrž tím, mezi čím se nachází.

„a mé schody tudíž při každém kroku zmizí,“
Zde se objevuje nejdramatičtější obraz básně.
Důležitá je spojka „tudíž“.
Zmizení schodů není náhodné.
Je logickým důsledkem předchozí ontologie.
Jestliže subjekt není pevnou substancí, nýbrž rozhraním, pak ani jeho cesta nemůže být stabilní.
Schody mizí právě proto, že neexistuje pevný nositel postupu.
Obraz připomíná některé motivy zenového buddhismu, Eckhartovy mystiky i Heideggerovy koncepce neustále se otevírajícího bytí.
Každý krok znamená současně vznik i zrušení.
Verš je v souladu se súfistickou představou jsoucna, jež v každém okamžiku zaniká a znovu vzniká.

„a tak musím začínat vždy znovu, od začátku…“
Tento verš představuje existenciální důsledek předchozí metafyziky.
Významná je dvojí repetice:
• „vždy znovu“
• „od začátku“
Druhý člen význam prvního ještě zesiluje.
Nejde pouze o opakování.
Jde o návrat k počátku.
V duchovní tradici bývá počátek často překonáván vyššími stadii.
Zde se počátek stává trvalým stavem.
Člověk nikdy nepřestává být začátečníkem.
Lze zde slyšet ozvuky Ibn ´Arabího pojetí návratu a počátku.

Obrat básně
„Avšak na rozdíl od Ibn ´Arabího,“
„Avšak“ otevírá rozhodující kontrast.
První část básně naznačovala určitou blízkost k Ibn ʿArabímu.
Nyní se ukazuje zásadní rozdíl.
Mluvčí sice sdílí podobnou ontologii, ale nikoli její důsledky.
Je to zvláštní situace: rozumí metafyzice, avšak nedisponuje jejím duchovním plodem.

„postrádajíc analogické bohatství,“
Pravděpodobně nejzávažnější verš celé básně.
Ibn ʿArabího myšlení stojí na nekonečné síti analogií.
Každá úroveň skutečnosti odráží všechny ostatní.
Kosmos je symbolem.
Člověk je symbolem.
Bůh se zjevuje v podobnostech.
Básnický subjekt však „analogické bohatství“ postrádá.
To znamená, že mezi věcmi již nevidí jejich skryté souvislosti.
Jde o hlubokou diagnózu modernity.
Moderní člověk může znát metafyzické koncepty, ale již nemusí zakoušet svět jako symbolickou jednotu.

„ve vší nevážnosti nikam nedospěji -“
Slovo „nevážnost“ je zde mimořádně mnohoznačné.
Nejde pouze o nedostatek úcty.
Současně označuje lehkost, ironii i absenci definitivního metafyzického závazku.
Mluvčí jako by nedokázala sdílet mystikovu absolutní důvěru ve smysl cesty.
Důležitý je také výraz „nikam“.
Neříká se „nedospěji k Bohu“.
Ani „nedospěji k pravdě“.
Cíl se stává natolik neurčitým, že mizí i jeho pojmenování.

„i když kráčím dál,“
Tento verš vytváří zásadní etický moment.
Pohyb pokračuje.
Přes všechnu skepsi.
Přes ztrátu metafyzických jistot.
Přes absenci analogického bohatství.
Právě zde leží skrytá důstojnost básně.
Naděje se neprojevuje vírou v dosažení cíle.
Naděje se projevuje pokračováním.

„jako by bylo lze někam dojít…“
Poslední verš je mistrovsky vystavěn.
Gramaticky je formulován v modu zdání.
„Jako by.“
Nejde o tvrzení.
Nejde ani o popření.
Jde o suspendovaný soud.
Mluvčí jedná, jako kdyby cíl existoval, ale nedokáže jeho existenci potvrdit.
Tento postoj připomíná Kantovu regulativní ideu, Kierkegaardův skok víry i Patočkův „život v problematičnosti“.
Pozoruhodný je také posun od konkrétního „vzhůru“ z prvního verše k neurčitému „někam“ ve verši posledním. Na začátku měla cesta směr.
Na konci už má pouze pohyb.
To je jeden z nejhlubších významových oblouků celé básně.

Celková dynamika veršové výstavby
Báseň lze chápat jako sled čtyř po sobě jdoucích fází:
1. Touha po vzestupu
(„stoupám vzhůru“)
2. Ontologické sebepochopení
(„jsem rozhraním, předělem“)
3. Zrušení možnosti stabilního postupu
(„schody při každém kroku zmizí“)
4. Pokračování navzdory nemožnosti cíle
(„kráčím dál“)
Právě závěrečná fáze činí báseň existenciálně mimořádně silnou. Není ani mystickým triumfem, ani rezignací. Je spíše vyjádřením toho, co by bylo možné nazvat pokornou fenomenologií duchovní cesty: člověk pokračuje, aniž by vlastnil smysl svého pohybu, a přesto právě v tomto pokračování vzniká jeho nejhlubší lidská i duchovní hodnota.

Rytmus, zvuková organizace a otázka rýmu
Přestože báseň není psána vázaným veršem a postrádá tradiční rýmové schéma, její formální organizace je mimořádně promyšlená. Rytmus zde nevzniká pravidelným metrem ani koncovou zvukovou shodou, nýbrž prostřednictvím syntaktického proudění, opakování logických spojek a střídání dlouhých a krátkých významových úseků. Formální stránka je přitom úzce svázána s tematickou strukturou básně.

1. Absence metra jako významový prostředek
Verše mají nestejnou délku:
"Také mi nelze, když stoupám vzhůru,
aby schody rostly se mnou, jak kdesi napsal Franz Kafka,
neboť, ač mé bytí je reálné
a ve své imaginální jsoucnosti zcela tělesné a duchovní,"
Tato nepravidelnost není náhodná. V klasickém metrickém verši pravidelný rytmus vytváří pocit opory, řádu a návratnosti. Zde však podobná opora chybí.
Forma tím napodobuje situaci mluvčí:
• schody mizí,
• cesta není stabilní,
• nelze se opřít o pevný řád.
Samotný rytmus tedy uskutečňuje to, co báseň tematizuje.
Při hlasitém čtení nelze nalézt stálý přízvukový vzorec. Verš se musí stále nově hledat, podobně jako subjekt musí stále znovu hledat cestu.

2. Rytmus dlouhého myšlenkového dechu
Celá první část básně tvoří v podstatě jediné rozvíjené souvětí:
Také mi nelze...
...
a tak musím začínat vždy znovu, od začátku…
Rytmus vzniká neustálým odkládáním hlavního významu.
Čtenář je veden od jedné vedlejší věty k druhé:
• když...
• aby...
• neboť...
• ač...
• a...
Tento způsob výstavby lze označit za hypotaktický rytmus.
Nejde o rytmus slabik, ale o rytmus myšlenkového rozvíjení.
Každá nová vedlejší věta vytváří dojem dalšího stupně schodiště.
Paradoxně však stejně jako schody v básni nakonec mizí, i syntaktický postup nevede k definitivnímu rozuzlení, nýbrž k dalšímu otevření významu.

3. Rytmus stoupání a pádu
Celková rytmická křivka básně připomíná pohyb vzhůru a následné zpochybnění dosaženého.
První segment:
„Také mi nelze, když stoupám vzhůru“
obsahuje rytmicky vzestupný pohyb.
Samotná fonetická struktura slov:
„stoupám vzhůru“
je založena na dlouhých samohláskách („ou“, „ů“), které hlas zpomalují a jakoby zvedají.
Naproti tomu verš:
„a mé schody tudíž při každém kroku zmizí“
je rytmicky členěn prudčeji.
Slova „kroku“ a „zmizí“ přinášejí náhlé oslabení předchozího vzestupu.
Rytmus zde kopíruje význam:
• vzestup
• přerušení
• ztráta opory

4. Zvuková organizace
Báseň pracuje velmi jemně s opakováním souhlásek.
Například:
„schody rostly se mnou“
obsahuje opakování sykavek:
• s
• š
• z
Podobně:
„schody tudíž při každém kroku zmizí“
spojuje sykavkové hlásky se zvukem postupného mizení.
Sykavky vytvářejí téměř šumový efekt.
Jazyk jako by imitoval rozplývání schodů.
Naopak v pasážích filosofického charakteru převládají hlásky sonornější:
„imaginální jsoucnosti zcela tělesné a duchovní“
Přítomnost dlouhých vokálů a sonorních souhlásek (m, n, l, v) vytváří zpomalení a dojem kontemplace.

5. Repetice jako náhrada rýmu
Báseň neobsahuje rým v tradičním smyslu.
Místo něj využívá opakování významových struktur.
Například:
Opakování pohybu
stoupám vzhůru
↓
při každém kroku
↓
začínat vždy znovu
↓
kráčím dál
Celá báseň se vrací k témuž motivu chůze a postupu.
Právě tato návratnost nahrazuje funkci rýmu.
Rým v tradiční poezii vytváří spojení vzdálených míst textu.
V této básni tutéž funkci plní opakované motivy cesty.

6. Skrytá kruhová kompozice
Velmi zajímavé je rytmické propojení počátku a konce.
Začátek:
„když stoupám vzhůru“
Konec:
„i když kráčím dál“
Na první pohled jde o obdobné situace.
Ve skutečnosti však mezi nimi vzniká významná proměna.
Na začátku má pohyb vertikální orientaci:
• vzhůru,
• ke spirituálnímu cíli,
• k transcendenci.
Na konci již zůstává pouze neurčitý pohyb:
• dál,
• někam,
• bez jistého cíle.
Rytmická energie básně tak postupně oslabuje.
Vzestup se mění v pouhé pokračování.
Tato proměna představuje jeden z nejrafinovanějších formálních prvků textu.

7. Význam rytmické pauzy u pomlčky
Klíčový je verš:
ve vší nevážnosti nikam nedospěji -
Pomlčka zde funguje jako rytmická propast.
Nejde o běžnou interpunkci.
Po výroku o nemožnosti dosažení cíle vzniká prázdný prostor.
Teprve po něm přichází:
„i když kráčím dál“
Rytmicky to vytváří efekt obnovy.
Jako by se cesta po chvíli přerušení znovu rozběhla.
Pomlčka tedy inscenuje samotnou zkušenost krize, po níž následuje pokračování.

8. Závěrečná elipsa
Poslední tři tečky:
jako by bylo lze někam dojít…
mají nejen významový, ale i rytmický účinek.
Elipsa prodlužuje doznívání verše.
Čtenář je nucen setrvat v nedokončenosti.
Báseň nekončí kadencí ani uzavřenou pointou.
Naopak se rozplývá.
To odpovídá jejímu ústřednímu tématu:
cesta nekončí dosažením cíle, nýbrž pokračuje za hranici vysloveného textu.

Otázka rýmu
Z hlediska versologie lze říci, že báseň je zcela nerýmovaná. Absence rýmu však není znakem neformálnosti, nýbrž záměrné poetické strategie.
Rým by zde vytvářel dojem uzavřenosti, návratu a dosažené harmonie. Kuklíková však tematizuje svět, v němž žádná definitivní harmonie není k dispozici. Místo rýmových návratů proto používá:
• návraty syntaktické,
• návraty motivické,
• návraty filosofických
pojmů, • návraty obrazu cesty.

Lze proto říci, že báseň není organizována zvukovým rýmem, nýbrž rýmem idejí. Jednotlivé verše se nespojují prostřednictvím stejného znění koncových slov, ale prostřednictvím opakovaně variovaného paradoxu: člověk postupuje vpřed, avšak nikdy nevlastní to, čeho údajně dosáhl. Právě tento „sémantický rým“ představuje nejhlubší rytmický princip celé básně.