Interpretace básní O návratu a překonávání I, II

Tyto dvě básně tvoří pozoruhodný diptych, jehož jednotlivé části jsou vystavěny jako téměř zrcadlově obrácené interpretace jednoho ze základních motivů hegelovské filosofie: vztahu počátku, návratu, negace a překonávání (Aufhebung). Odkaz na Logiku jako vědu není pouze tematickým rámcem, nýbrž klíčem k samotné kompozici textů. Obě básně vycházejí z téhož pojmového pole ("čisté bytí", "čistá nicota", návrat k počátku, pohyb), avšak rozvíjejí je do dvou protikladných metafyzických vizí lidské existence. První báseň představuje bytí jako nekonečné sebe-překračování a růst, druhá naopak jako návrat k původní bezprostřednosti, v níž odpadá potřeba jakéhokoli překonávání. Vzniká tak napětí, které připomíná nejen Hegelovu dialektiku, ale také starší filosofický spor mezi dynamickým a statickým pojetím absolutna.

I. Filosofická architektura diptychu
Nejnápadnější je skutečnost, že druhá báseň není prostým pokračováním první, nýbrž její systematickou negací. První text začíná tvrzením:
„Poněvadž se nelze nikam vrátit“
druhý:
„Poněvadž se lze vždy vrátit.“
Tato drobná změna vytváří dva zcela odlišné ontologické světy.
V první básni je čas nevratný a dějinný. Každý krok vpřed znamená vznik něčeho nového. Minulost se nemůže opakovat. Existence se uskutečňuje skrze transformaci.
Ve druhé básni je naopak návrat vždy možný. Počátek nikdy nezmizel. Člověk není nucen vytvářet nové určení, protože se může neustále vracet k tomu, co bylo od počátku přítomno.
Obě básně tak stojí na diametrálně odlišných metafyzických předpokladech:
O návratu a překonávání I O návratu a překonávání II
nevratnost návratnost
dějinnost věčnost
růst návrat
přibývání jsoucna redukce obsahu
smrt jako hranice zánik smrti
zprostředkování bezprostřednost
Lze říci, že první báseň je „hegelovská“ v běžném smyslu slova, zatímco druhá se nečekaně přibližuje některým motivům mystické tradice či dokonce určitému typu fenomenologického návratu k původní zkušenosti.

II. Hegelovský základ
Obě básně výslovně odkazují na začátek Logiky jako vědy, kde Hegel analyzuje vztah čistého bytí a čisté nicoty.
V obou textech nacházíme téměř identický verš:
„čisté bytí a čistá nicota“
Tento motiv není použit dekorativně.
V Hegelově logice nejsou čisté bytí a čistá nicota dvěma protiklady.
Jsou natolik prázdné, že se vzájemně rozpouštějí.
Proto vzniká třetí moment:
Werden (stávání se).
Právě zde obě básně volí rozdílné interpretační cesty.

První báseň
Z čistého bytí a nicoty se subjekt „prodírá“.
Prázdnota je pouze počátkem.
Vzniká pohyb k větší konkrétnosti:
„jsi více jsoucí“
To je formulace velmi blízká Hegelovu přesvědčení, že bytí se uskutečňuje v sebeurčení.
Subjekt se stává stále bohatším.

Druhá báseň
Téže počáteční situaci je dán opačný význam.
Subjekt se vrací:
„navracejíc se k počátku“
a stává se
„stále více jednoduchá, bezobsažná“.
Místo růstu nastává očišťování.
Místo konkretizace redukce.
Zatímco první báseň se pohybuje od abstraktního k bohatému, druhá od bohatého zpět k jednoduchému.

III. Motiv gesta
Jedním z nejpozoruhodnějších motivů první básně je proměna pohybu v gesto:
„každý tvůj pohyb se proměnil v gesto“
Rozdíl mezi pohybem a gestem je zásadní.
Pohyb může být čistě mechanický.
Gesto je pohyb nesoucí význam.
V okamžiku, kdy se pohyb stává gestem, vzniká duchovní dimenze existence.
Každý čin je interpretovatelný.
Každý čin něco vyjadřuje.
Ještě zajímavější je následující verš:
„k němuž lze vždy něco přidat“
Gesto není ukončeno.
Nikdy není definitivní.
Smysl je otevřený.
Subjekt tedy žije v nekonečné možnosti dalšího sebepřekračování.

Ve druhé básni čteme:
„Každý tvůj pohyb ve své bezprostřednosti již dávno vše dokonal“
Pohyb zde není otevřeností.
Je úplností.
Nic nemá být přidáno.
Nic nechybí.
Jsme svědky téměř mystické zkušenosti plnosti přítomného okamžiku.

IV. Ontologie času
Nejhlubší rozdíl mezi oběma básněmi se možná netýká ani bytí, ani návratu, nýbrž času.
První báseň
Celý text je orientován k budoucnosti.
To naznačují formulace:
„stále překonávat“
„lze vždy něco přidat“
„touží“
Čas zde není neutrálním médiem.
Je silou růstu.
Subjekt existuje směrem k tomu, čím ještě není.
To připomíná nejen Hegela, ale i Heideggerovu existenciální temporalitu.
Bytí je projekt.
Bytí je možnost.

Druhá báseň
Čas se téměř zastavuje.
Vrcholným místem je:
„každá tvá chvíle zůstává bez proměny“
Zde už nejde o dějinnost.
Každý okamžik je dostatečný.
Nevede k budoucímu naplnění.
Nevyžaduje další vývoj.
Čas se mění v přítomnost.
Přítomnost v trvání.
Trvání ve věčnost.

V. Smrt a zrození
Obě básně vrcholí reflexí konečnosti.
První končí překvapivě dramaticky:
„aby jsoucna už nikdy neubývalo – ani v poslední vteřině před smrtí“
Zde vstupuje do textu tragický rozměr.
Subjekt si přeje nekonečný růst.
Smrt však představuje mez.
Právě proto se objevuje motiv touhy.
Touha vzniká tam, kde je možnost ztráty.
Smrt je posledním protivníkem přibývání jsoucna.

Druhá báseň jde ještě dále:
„A tudíž není žádné smrti, ba ani žádného zrození...“
Zde již nejde o psychologické uklidnění.
Jde o radikální ontologické tvrzení.
Z perspektivy absolutní jednoduchosti mizí rozdíl mezi začátkem a koncem.
Zrození i smrt jsou události pouze na úrovni empirické existence.
V horizontu čistého bytí ztrácejí význam.
Tím se text přibližuje nejen Hegelovi, ale i novoplatónské či mystické tradici.

VI. Jazyk, syntax a rytmus
Formálně jsou obě básně vystavěny téměř identicky.
Kuklíková používá charakteristické prostředky své poetiky:
1. Hypotaktickou výstavbu
Básně začínají spojkou:
„Poněvadž“
Celý text tak působí jako rozvinuté filosofické zdůvodnění.
Nejde o lyrický výkřik.
Jde o meditativní odvozování důsledků.
Verše fungují jako kroky argumentace.

2. Participiální konstrukce
„prodírajíc se z původní prázdnoty“
„navracejíc se k počátku“
Tyto přechodníkové vazby zdůrazňují procesualitu.
Subjekt není pevný.
Je v dění.
Je ve stávání.

3. Trojtečka
V obou básních hraje zásadní roli.
První:
„k němuž lze vždy něco přidat...“
Druhá:
„rovna sobě samé...“
a
„ba ani žádného zrození...“
Trojtečka zde nevyjadřuje nedokončenost ve smyslu nedostatku.
Naopak otevírá prostor přesahující jazyk.
Naznačuje, že myšlenka není uzavřena.
Pokračuje za hranicí výpovědi.

4. Rytmus
Verše nemají pravidelné metrum.
Rytmus vzniká syntakticky.
Opakováním:
• „každý tvůj pohyb“
• „každá tvá chvíle“
v obou básních.
Jde o zřetelnou kompoziční osu.
Tato paralelnost činí z obou textů téměř dialektický pár tezí a antitezí.

VII. Tón
První báseň má tón vzestupný, dynamický a mírně heroický.
Působí dojmem víry v kreativní sílu bytí.
Člověk je zde bytostí, která stále překračuje své dosavadní určení.
Druhá báseň má tón klidný, kontemplativní a smířený.
Není zde patos růstu.
Je zde důvěra v původní jednotu.
První báseň je tóninou aspirace.
Druhá tóninou spočinutí.

Závěr
Obě básně lze chápat jako dvě alternativní interpretace téhož ontologického problému. První rozvíjí hegelovskou intuici bytí jako nekonečného procesu sebeurčování: člověk se nemůže vrátit, může pouze překonávat, rozšiřovat a rozmnožovat své bytí. Druhá obrací perspektivu a ukazuje možnost návratu k původní jednoduchosti, v níž veškeré překonávání ztrácí smysl, protože nic podstatného nechybí.
Nejpozoruhodnější není, že si obě básně odporují, nýbrž že jsou přesvědčivé současně. Vytvářejí tak dialektický celek, který je v hlubším smyslu hegelovský právě tím, že nedovoluje čtenáři zůstat pouze u jedné z perspektiv. První hlas hájí pravdu stávání se, druhý pravdu návratu. Teprve jejich vzájemné napětí vytváří prostor pro otázku, zda skutečné bytí nespočívá zároveň v překonávání i v návratu, v růstu i v jednoduchosti, v dějinách i ve věčnosti.