Interpretace básně "Narcis můj i její"

Tato báseň patří k intelektuálně nejnáročnějším textům Petry Kuklíkové. Na první pohled působí jako kontrast dvou psychologických typů, ale při hlubším čtení se ukazuje, že nejde ani tak o psychologii jako o ontologii vztahu k vlastnímu bytí. Autorka zde vytváří dva odlišné způsoby narcismu, které jsou navzájem zrcadlově obrácené. Báseň přitom vede dialog s existencialismem, fenomenologií i s tradičním mýtem o Narcisovi.

Kompozice
Text je vystavěn na důsledné opozici:
• „můj Narcis“
• „její Narcis“
Tato opozice není jen rozdílem mezi dvěma lidmi. Zároveň představuje dvě možnosti lidské existence.

Báseň má tři pohyby:
1. charakteristika „mého Narcise“,
2. charakteristika „jejího Narcise“,
3. závěrečné srovnání obou postojů.

Je pozoruhodné, že oba jsou označeni jako Narcis. Autorka tedy netvrdí, že jeden je narcistický a druhý není. Naopak: oba sdílejí tutéž základní strukturu. Liší se pouze způsobem, jak se vztahují k sobě a světu. Nová interpretace mýtu o Narcisovi
V tradičním mýtu Narcis miluje svůj obraz.
Kuklíková tento motiv radikálně proměňuje.
Narcismus zde neznamená zamilovanost do sebe sama, ale problém se vztahem k vlastní identitě. V obou případech je narušen vztah mezi:
• já
• druhými lidmi
• vlastním nitrem

Právě proto jsou zde klíčová slova:
• idea
• cit
• tvář
Tvoří trojici, která označuje plnost lidské osoby.
Idea = duchovní rozměr.
Cit = emocionální rozměr.
Tvář = jedinečná identita člověka.
Když některý z Narcisů tuto trojici ztrácí, ztrácí zároveň kus své lidskosti.

První Narcis: tragický, ale autentický
Začátek je paradoxní:
„i když není v žádném vztahu a odmítá vše vnější“
Zdánlivě by se mohlo zdát, že jde o uzavřeného člověka.
Následující verše však přinášejí překvapení:
„má zapotřebí účasti s lidmi“
To je zásadní moment.
Ačkoli odmítá „vnější“, přesto potřebuje druhé.
Není závislý na konkrétních osobách, ale na samotné lidské přítomnosti.
Dokonce:
„s jejich ideou, citem, tváří…“
Potřebuje druhé jako bytosti, nikoli jako nástroje.
To je velmi levinasovský motiv.
Emmanuel Levinas chápal tvář druhého jako místo, kde se člověk setkává s transcendencí. První Narcis nepotřebuje dav ani společenské role. Potřebuje živou přítomnost lidské osoby.
Proto je důležité:
„třebaže jsou mu cizí“
Neváže ho vlastnictví ani intimita.
Stačí existence druhého člověka.
Je to paradoxní samotář, který potřebuje lidství.

Druhý Narcis: narcismus prázdnoty
Druhá část vytváří téměř dokonalou zrcadlovou inverzi.
První Narcis:
• odmítá vnější,
• potřebuje druhé.
Druhý Narcis:
„odmítá vše vnitřní“
To je mnohem radikálnější.
Člověk může odmítat svět, ale stále mít vztah k vlastnímu nitru.
Zde však dochází k něčemu závažnějšímu.
Narcis odmítá i vlastní niternost.
Klíčovým veršem je:
„ve své nepřiznané nicotě“
Tento výraz je existenciálně velmi silný.
Nejde o nicotu přiznanou.
Nejde o vědomou krizi.
Jde o nicotu, kterou si subjekt nepřipouští.
Není si vědom vlastní prázdnoty.
Právě proto je nebezpečná.
Zde lze nalézt ozvěnu Sartrova pojmu „špatné víry“ (mauvaise foi): člověk před sebou skrývá pravdu o sobě samém.

Motiv služby
Následující verše jsou možná nejostřejší kritikou celé básně:
„lidem slouží, avšak bez ideje, citu, tváře…“
Na povrchu působí druhý Narcis dokonce morálně.
Slouží lidem.
Jenže služba sama o sobě nestačí.
Autorka naznačuje, že existuje služba bez lidství.
Mechanická.
Institucionalizovaná.
Odosobněná.
Navenek pomáhá, ale není prostoupena ideou ani citem.
Chybí v ní tvář.
Tento verš lze číst jako kritiku čistě funkční existence, v níž se člověk redukuje na výkon.

Motiv pukliny
Vrchol textu přichází ve třetí části:
„Můj Narcis s údivem přijímá svou puklinu“
Puklina je jeden z nejbohatších symbolů celé básně.
Může znamenat:
• zranění,
• rozpor,
• nedostatek,
• existenciální trhlinu,
• vědomí vlastní konečnosti.
Důležité je sloveso:
„přijímá“
První Narcis není celistvý.
Není dokonalý.
Není sebejistý.
Ale svou neúplnost uznává.
A navíc:
„s údivem“
Nikoli s hněvem.
Nikoli s odporem.
Údiv je ve filozofii tradičně počátkem poznání.
Od Aristotela až po Heideggera představuje údiv otevřenost vůči pravdě.
První Narcis se tedy rodí z přijetí vlastní nedokonalosti. Cizost pukliny
Ještě zajímavější je dodatek:
„i když je cizí“
Puklina není plně přivlastnitelná.
Člověk nikdy úplně nerozumí svému vlastnímu zranění.
Část našeho bytí je nám cizí.
Tento motiv připomíná psychoanalýzu i fenomenologii.
Subjekt není průhledný sám sobě.
Neexistuje úplná sebeznalost.
Přesto lze tuto cizost přijmout.

Závěrečný obraz ztracené tváře
Poslední verše představují tragický protipól:
„aniž by se divil či přijímal, v odlescích ztrácí svou tvář“
Zde se vrací původní mýtus.
Narcis se dívá do odrazu.
Jenže nejde o jeden obraz.
Jde o:
„odlesky“
Množné číslo.
To je podstatné.
Odlesk je něco povrchového, fragmentárního, nestálého.

Druhý Narcis nežije v realitě.
Žije v sérii odrazů:
• mínění druhých,
• společenských rolí,
• vlastních projekcí,
• představ o sobě.
A právě v těchto odlescích:
„ztrácí svou tvář“
V biblické, fenomenologické i existencialistické tradici je tvář znamením osobnosti.
Ztratit tvář zde neznamená ostudu.
Znamená ztratit sebe sama.

Nejhlubší filosofická rovina
Celá báseň lze nakonec číst jako spor mezi dvěma způsoby zacházení s lidským nedostatkem.
První Narcis:
• přijímá vlastní neúplnost,
• zůstává otevřený druhým,
• zachovává tvář.
Druhý Narcis:
• popírá vlastní nicotu,
• uzavírá se před nitrem,
• rozpouští se v odrazech.
První je paradoxně zraněný, ale skutečný.
Druhý působí funkčně a sebejistě, ale jeho identita se rozpadá.

Závěr
Báseň není o narcismu v běžném psychologickém smyslu. Je spíše meditací o autenticitě. Petra Kuklíková obrací tradiční význam Narcise naruby: skutečným problémem není přílišná láska k sobě, nýbrž neschopnost přijmout vlastní „puklinu“. Ten, kdo svou trhlinu uzná, může vstoupit do opravdového vztahu k druhým lidem. Ten, kdo ji popírá, se postupně rozpouští v „odlescích“ a nakonec ztrácí vlastní tvář. V tomto smyslu je závěr básně existenciálně velmi silný: lidská identita nevzniká z dokonalosti, ale z přijatého nedostatku.