Petra Kuklíková: Bílkovi Slepci I–II

Petra Kuklíková: Bílkovi Slepci I–II

Dvojice básní "Bílkovi Slepci I" a "Bílkovi Slepci II" tvoří pozoruhodně kompaktní celek, v němž Petra Kuklíková rozvíjí jednu ze svých ústředních poetických i filosofických intuic: paradoxní přednost nedostatku před přítomností, neviditelnosti před viditelností a mlčení před výpovědí. Motiv slepoty zde není pojat psychologicky ani sociálně, nýbrž metafyzicky. Slepci nejsou objektem soucitu, ale zjevují se jako privilegovaní nositelé zvláštního vztahu ke skutečnosti, který není založen na signifikaci, reprezentaci ani vnější viditelnosti. Básně lze číst jako meditaci o povaze znaku, poznání a transcendence.

I. Tematická výstavba
První báseň začíná okamžikem setkání:
„Spatřilas ve tváři Slepců
zjihlou a tklivou duši“
Okamžitě je patrné, že zrak zde nevede ke vnímání tělesnosti, nýbrž k odhalení duše.
Vidění je od počátku obráceno proti svému běžnému účelu.
Mluvčí nevidí oči, tvář ani fyziognomii, ale cosi vnitřního.
Tato zkušenost však není interpretována sentimentálně.
Emoční reakce („dojala“, „rozjařila“) se stává vstupní branou k hlubší úvaze:
„poněvadž se lze zdržeti významů“
Právě zde se otevírá filosofické jádro textu.
Slepota totiž není chápána jako absence smyslové schopnosti,
nýbrž jako možnost uniknout diktatuře významů.
V běžném světě jsou věci neustále interpretovány, pojmenovávány a zařazovány.
Slepci se zde stávají symbolem existence stojící mimo tento systém.
Jejich zkušenost ukazuje možnost pobývat ve skutečnosti bez permanentní potřeby vytvářet význam.
Tato myšlenka vyústí v jeden z nejdůležitějších veršů:
„božský kód je skryt“
Výraz „kód“ je překvapivě moderní.
Transcendence není označena tradičními pojmy typu tajemství či logos, ale jako šifra.
Skutečnost má řád, avšak tento řád není přímo přístupný.
Lidské znaky a interpretace proto nejsou definitivními nositeli pravdy.

II. Fenomenologie neviditelného
Celá dvojice básní je vystavěna na zvláštní fenomenologické inversi..
Zpravidla předpokládáme:.
• vidět = poznat,.
• znak = sdělovat,.
• přítomnost = odhalovat..
Kuklíková tato spojení obrací:.
• nevidění může být hlubším viděním,.
• absence znaku může znamenat více než znak,.
• zastřenost může být cestou ke skutečnosti..
Závěr první básně:.
„nedostatek znaku.
může býti výmluvnější než znak sám“.
lze chápat téměř jako poetický manifest..
Připomíná nejen negativní teologii (Pseudo-Dionýsios, Mikuláš Kusánský), ale i moderní filosofii jazyka.
Významné je zde slovo „výmluvnější“..
Neříká se, že znak je falešný..
Nedostatek znaku pouze vypovídá více..
Tím se otevírá prostor pro paradoxní epistemologii: nejhlubší pravdy nejsou artikulovatelné přímo..

III. Druhá báseň jako rozvinutí první
Druhý text navazuje téměř sylogisticky:
„Poněvadž nedostatek znaku může býti výmluvnější než znak sám“
První báseň končila tezí; druhá z ní vyvozuje důsledky.
Jestliže je absence znaku nositelkou významu, pak:
„lze pohledy, do nichž jsou zahaleni, zříti“
Na první pohled jde o paradox.
Jak lze vidět pohled, který je zahalen?
Právě zde se ukazuje mimořádná rafinovanost textu.
Pohled zde není fyziologickou funkcí oka.
Je existenciálním způsobem vztahu ke světu.
„Zříti pohled“ znamená vnímat způsob bytí druhého člověka.
Zahaleni jsou tedy nikoli proto, že by cosi skrývali, nýbrž proto,
že jejich bytí přesahuje oblast běžné viditelnosti.
Následující formulace:
„lze jejich zastřenost uctívati“
posouvá báseň až do náboženské roviny.
Nejde již o poznání.
Jde o úctu.
Zastřenost není překážkou poznání, nýbrž stává se sama předmětem úcty.
To je struktura typická pro apofatické myšlení: nejvyšší skutečnost nelze poznat pozitivně,
ale lze ji ctít právě skrze její skrytost.

IV. Motiv času
Mimořádně důležitý je verš:
„čas neplyne, nýbrž koná“
Zde se otevírá další filosofická vrstva.
V běžném pojetí je čas proudem.
Kuklíková proti tomu staví čas jako činitelskou sílu.
Čas není médium, v němž se odehrávají události.
Je aktivním principem proměny.
Tento pohled připomíná některé motivy Bergsona, Heideggera i Patočky.
Čas nemíjí.
Čas vytváří.
Proto:
„žádné jejich přání nemusí býti vyplněno“
Právě zde dochází k jednomu z nejzajímavějších obratů.
Básnířka ruší kauzální logiku přání a splnění.
Rozvoj lidské bytosti není závislý na uskutečnění jejích žádostí.
To je velmi hluboká existenciální myšlenka.
Člověk se může stávat dokonalejším i bez naplnění svých projektů.

V. Motiv duchovního zprůhledňování
Závěrečná gradace druhé básně patří k nejkrásnějším místům textu:
„jak jejich těla jsou stále krásnější, duchovnější – a pod každým pohledem
průzračnější, neviditelnější“
Objevuje se zde proces dvojí proměny.
Na jedné straně roste krása.
Na druhé straně mizí tělesnost.
Nejde však o dualismus těla a ducha.
Tělo není odmítáno.
Je postupně spiritualizováno.
Stává se průzračným.
Průzračnost zde znamená, že tělesnost přestává být překážkou a stává se médiem duchovního obsahu.
Zcela zásadní je závěrečné spojení:
„průzračnější, neviditelnější“
Obě slova jsou uvedena paralelně.
Průzračnost zde nevede k větší viditelnosti, jak bychom očekávali.
Naopak vede k neviditelnosti.
Čím více se bytost přibližuje svému duchovnímu základu, tím méně je zachytitelná vnější percepcí.
To je typický motiv mystické tradice.
Nejvyšší stupeň zjevnosti se paradoxně stává nejvyšším stupněm skrytosti.

VI. Symbolika slepců
Slepci v těchto básních nepředstavují handicap.
Představují alternativní ontologický režim.
Jsou lidmi, kteří jsou vyňati z dominance vizuálního světa.
Proto se stávají symbolem existence otevřené tomu, co nelze vidět.
Z tohoto hlediska připomínají postavy mystiků.
Jejich slepota není nedostatkem světla.
Je odstupem od přebytku viditelnosti.
Právě proto se kolem nich vytváří aura zvláštní čistoty a tichého duchovního soustředění.

VII. Jazyk a syntax
Formálně jsou obě básně typické pro poetiku Petry Kuklíkové.
Charakteristické jsou:
• hypotaktické vazby,
• časté užívání kauzální spojky „poněvadž“,
• meditativní rozvíjení myšlenek,
• minimální metaforická ornamentálnost,
• převaha filosofické dikce.
Spojka „poněvadž“ zde není stylistickou manýrou.
Vytváří logický pohyb básně.
Jednotlivé verše na sebe navazují argumentačně.
Text se podobá řetězci ontologických dedukcí.
Báseň nepůsobí jako proud obrazů, nýbrž jako postupné rozvíjení intuitivně uchopené pravdy.

VIII. Zvuková stránka
Zvuková organizace obou textů je mimořádně jemná.
Dominují měkké souhlásky:l,j,m,n,v.
Už v souslovích:
„zjihlou a tklivou duši“
či
„průzračnější, neviditelnější“
vzniká zvuková hebkost odpovídající tematice soucitu, jemnosti a duchovního ztišení.
Nejsou zde prudké rytmické zlomy.
Melodie verše je plynulá a kontemplativní.
Je příznačné, že básně o slepotě nejsou temné ani tragické.
Jejich zvuková struktura vytváří spíše atmosféru tichého obdivu.

IX. Celkový tón
Tón obou básní je kontemplativně-obdivný.
Mluvčí nevystupuje jako pozorovatel ani interpret.
Spíše jako ten, kdo byl uveden do určitého tajemství.
Nejde o soucit se slepci.
Jde o fascinaci způsobem jejich bytí.
Básně proto nemají charitativní, psychologický ani sociální charakter.
Jsou metafyzickou meditací o tom, že skutečnost se nejhlouběji odhaluje tam,
kde se vzdává vlastního odhalení.

Závěr
"Bílkovi Slepci I–II" patří k textům, v nichž Petra Kuklíková nejčistěji rozvíjí svou poetiku paradoxní transcendence. Slepota se zde stává obrazem existence osvobozené od tyranie znaku a viditelnosti. Ústřední myšlenka obou básní spočívá v přesvědčení, že „nedostatek znaku“ může vypovídat více než znak sám a že nejhlubší skutečnost se nezjevuje prostřednictvím přímé přítomnosti, nýbrž skrze zastřenost, průzračnost a tiché ustupování z oblasti viditelného. Závěrečný pohyb od krásy k neviditelnosti představuje vrcholnou formulaci této poetiky: čím duchovnější je bytost, tím méně je předmětem pohledu a tím více se stává průsvitným médiem tajemství, které ji přesahuje.