Fenomenologie pohledu a vznik světa z bezobsažného myšlení

Báseň Chlapec u rybníčku patří k nejzajímavějším textům Petry Kuklíkové právě tím, že na minimálním prostoru propojuje několik rovin: fenomenologii vnímání, metafyziku času, problematiku obraznosti a existenciální zkušenost bezprostředního bytí. Text je zdánlivě jednoduchým obrazem dítěte stojícího ve vodě, ve skutečnosti však představuje komplikovanou meditaci o tom, jak vzniká svět ve vědomí a jak se lze dostat k formě zkušenosti, která předchází běžnému myšlení.

1. Kompozice: od vědomí k obrazu
První verše jsou překvapivé:
„V hloubi bezobsažného myšlení,
aniž bys byla odváděna představou,
jsi procítila malého chlapce“
Báseň nezačíná samotným chlapcem. Začíná stavem vědomí.
To je zásadní. Čtenář neobdrží popis reality, ale popis podmínek,
za nichž se realita vůbec může objevit.
„Bezobsažné myšlení“ je zdánlivě paradox.
Myšlení je běžně spojeno s obsahem.
Myslet znamená myslet něco.
Zde však vzniká zvláštní stav vědomí, který připomíná:
• Husserlovu fenomenologickou redukci,
• zenovou prázdnotu mysli,
• mystickou apofatickou zkušenost,
• Heideggerovo „ponechání věcí být“.
Nejde o absenci vědomí.
Jde o vědomí zbavené konceptů.
„Aniž bys byla odváděna představou“ tuto interpretaci ještě posiluje.
Představa zde není pomocníkem poznání, ale překážkou.
Dokud mysl vytváří obrazy, projekce a významy, nevnímá skutečnost samu.
Teprve po jejich umlknutí se může objevit cosi autentického:
„jsi procítila malého chlapce“
Důležité je sloveso „procítila“.
Neříká se:
• spatřila,
• poznala,
• pochopila,
ale procítila.
Chlapec nevstupuje do vědomí jako objekt poznání.
Vstupuje jako přítomnost.

2. Druhá osoba jako rozštěpení subjektu
Celá báseň používá druhou osobu:
„aniž bys byla...“
„jsi procítila...“
Tato druhá osoba je významná.
Může znamenat:
a) Autorku samu
druhou osobou oslovující sebe samu.
b) Čtenáře
který je vtahován do meditační zkušenosti.
c) Univerzální vědomí
každého člověka schopného takového pohledu.
Právě třetí možnost je nejzajímavější.
„Ty“ zde není konkrétní osoba.
Je to pozice vědomí.
Báseň tak nepředkládá vzpomínku, ale model zkušenosti.

3. Konflikt s obrazností
Střed básně obsahuje jednu z nejzáhadnějších vět:
„jenž, na rozdíl od rytmické obraznosti,
v níž čas nelze změnit,“
Tento motiv je klíčem k celému textu.
„Rytmická obraznost“ může označovat:
• poesii,
• imaginaci,
• vzpomínku,
• vyprávění.
Všechny tyto oblasti mají společný rys:
jejich čas je již ustaven.
V obraze nelze změnit minulost.
Ve vzpomínce nelze přepsat průběh události.
Umělecký obraz je uzavřená struktura.
Kuklíková zde vytváří pozoruhodné napětí:
na jedné straně stojí obraznost,
na druhé straně živá zkušenost.
Chlapec existuje mimo oblast estetizovaného obrazu.
Není figurou v malbě.
Není symbolem.
Není literární postavou.
Je událostí okamžiku.

4. Záblesk jediné myšlenky
„v záblesku jediné myšlenky“
Přechod od „bezobsažného myšlení“ k „jediné myšlence“ vytváří jemnou dynamiku.
Po prázdnotě se objeví jediný mentální akt.
Nikoliv soustava úvah.
Nikoliv interpretace.
Pouze záblesk.
Tento motiv připomíná fenomenologický vznik významu:
nejprve je otevřenost vůči světu,
poté se objeví minimální forma smyslu.
Je to okamžik, kdy se něco ukáže.
Nikoli kdy je to vysvětleno.

5. Chlapec jako figura původnosti
Další verše:
„nepoučen, jakoby uprostřed světa“
jsou mimořádně důležité.
„Nepoučen“ neznamená nevzdělaný.
Znamená:
• ještě nezatížený interpretacemi,
• nepodřízený kulturním schématům,
• není vzdálený skutečnosti.
Dítě bývá v evropské filosofické tradici symbolem původní otevřenosti.
Najdeme to:
• u Rousseaua,
• u romantiků,
• u Nietzscheho,
• u Heideggera.
Chlapec stojí „uprostřed světa“.
Nikoli vedle něj.
Nikoli proti němu.
Je v něm.
Tato formulace naznačuje stav ještě nerozdělené existence.
Subjekt a objekt se dosud nerozešly.

6. Symbolika vody
Následuje konkrétní obraz:
„po kolena v tůni, ve žlutých plavkách“
Voda je jedním z archetypálních symbolů celé světové literatury.
Nejčastěji označuje:
• vznik,
• nevědomí,
• proměnu,
• hranici.
Po kolena znamená zvláštní mezistav.
Chlapec není:
• na suchu,
• ani ponořený.
Nachází se mezi světy.
Je současně:
• člověkem na souši,
• bytostí vstupující do vodního prostředí.
Tůň navíc není řeka.
Nemá směr.
Je zastavená.
Soustředěná.
Hloubková.
Tím se stává obrazem niterného prostoru.

7. Žluté plavky jako bod světla
Žlutá barva v textu vystupuje překvapivě silně.
Jde o jedinou explicitně pojmenovanou barvu.
Žlutá bývá spojována s:
• světlem,
• vědomím,
• dětskostí,
• letní vitalitou.
V jinak tlumeném, hnědozeleném prostředí tůně vytváří výrazný kontrast.
Chlapec se stává světelným bodem uvnitř přírodního prostoru.
Téměř zábleskem vědomí ve světě.

8. Sebezahledění a vznik reflexivity
Vrchol textu přichází zde:
„v sebezahledění mezi mihotavými pohyby chrostíků
nazíral svá chodidla“
Sloveso „nazíral“ je filosoficky zatížené.
Neznamená pouze „díval se“.
Nazírání v české filosofické tradici znamená bezprostřední uchopení skutečnosti.
Chlapec nezkoumá okolní svět.
Dívá se na vlastní chodidla.
Tedy na nejzákladnější bod svého kontaktu se světem.
Chodidla jsou místem ukotvení.
Místem, kde se tělo dotýká země.
Místem existence.
Vzniká tak podivný kruh:
• vědomí vnímá chlapce,
• chlapec vnímá svá chodidla,
• chodidla stojí ve světě.
Každá úroveň pozoruje jinou.
Báseň se stává mnohonásobnou strukturou pohledů.

9. Chrostíci jako symbol času
„mezi mihotavými pohyby chrostíků“
Chrostíci představují drobný, téměř nepostřehnutelný život.
Jejich pohyb:
• není grandiózní,
• není dramatický,
• není heroický.
Je jemný.
Mihotavý.
Takřka na hranici viditelnosti.
Právě proto se stávají obrazem času.
Ne historického.
Ne měřitelného.
Ale času plynutí.
Živého času.
Bergsonovského trvání.

10. Pijavice a orobinec: spojení života a rozkladu
Závěr:
„zakalená hnědými pijavicemi
a dorůstajícím orobincem…“
Obsahuje výraznou ambivalenci.
Pijavice představují:
• cizost,
• tělesnost,
• parazitismus,
• neklid.
Orobinec naopak:
• růst,
• zakořenění,
• vegetativní sílu.
Oba prvky spojuje jejich vztah k vodnímu světu.
Zároveň zakalují průzračnost pohledu.
Chodidla nejsou viděna čistě.
Jsou překryta životem.
To je velmi důležité.
Báseň nekončí průzračným poznáním.
Nekončí osvícením.
Končí zakaleností.
Pravda světa není čistá.
Je prorostlá materií.
Životem.
Organickou neurčitostí.

11. Tři vrstvy času
V básni lze rozpoznat tři různé formy času:
Čas obraznosti
v němž čas nelze změnit
Ustavený a uzavřený.
Čas myšlenkového záblesku
Okamžitý.
Téměř mimo trvání.
Čas přírody
Přítomný v:
• růstu orobince,
• pohybu chrostíků,
• existenci pijavic.
Tento čas není lineární.
Je cyklický a organismický.
Celá báseň vzniká ze střetu těchto tří temporalit.

Celkové vyznění
Na nejhlubší úrovni není „Chlapec u rybníčku“ básní o dítěti. Je básní o možnosti čistého setkání se skutečností. Chlapec představuje formu bytí, která ještě nebyla zcela absorbována reflexí a interpretací. Pozorovatelka se k němu dostává pouze tehdy, když opustí „představy“ a vstoupí do „bezobsažného myšlení“. Výsledkem není poznatek, ale zjevení okamžiku, v němž člověk, voda, hmyz, rostliny a čas vytvářejí jedinou živou konfiguraci světa. Právě proto je závěrečný obraz tak silný: dítě pozorující vlastní chodidla v kalné vodě je současně obrazem vědomí, které se pokouší zahlédnout svůj vlastní základ. A stejně jako chodidla nejsou vidět zcela jasně kvůli pijavicím a orobinci, ani lidské sebepoznání nikdy nedosáhne naprosté průzračnosti. Skutečnost se ukazuje pouze částečně, skrze živý, proměnlivý a vždy trochu zakalený svět.