Dialektika doteku: fenomenologická a metafyzická četba dvojice básní „Dotek I“ a „Dotek II“

Dvojice básní "Dotek I" a "Dotek II" představuje mimořádně zajímavý případ lyrického diptychu, v němž druhý text není pouhou variací prvního, ale jeho systematickou inverzí. Jednotlivé verše se navzájem zrcadlí téměř po řádcích, přičemž změna několika klíčových slov ("více než", "není více než", "pouze tělesné", "duchovní přesah", "tělo", "duše", "více", "méně") přetváří celý ontologický a existenciální význam básně. Celek proto působí jako filozofický experiment: co se stane s významem doteku, jestliže budeme vycházet z čistě imanentního pojetí skutečnosti, a co se stane, jestliže připustíme transcendenci? Nejde tedy o dvě básně o doteku, ale o dvě metafyziky doteku.

I. Kompoziční princip: zrcadlová struktura
Formální uspořádání je založeno na téměř dokonalé symetrii.
Začátky básní:
„I když život není více než život sám...“
a
„I když život je více než život sám...“
vytvářejí základní rozštěpení.
První báseň začíná tezí imanence:
• skutečnost je pouze sama sebou,
• život nepřesahuje život,
• prožívání nepřesahuje prožívání,
• nic nemá další vrstvu významu.
Druhá báseň začíná opačnou tezí:
• skutečnost obsahuje něco navíc,
• život přesahuje sám sebe,
• prožívání ukazuje za sebe,
• zkušenost otevírá transcendentní rozměr.
Obě básně se pak pohybují po identické trajektorii,
ale dospívají k opačným závěrům.
Vzniká tak téměř hegelovská struktura:
• teze (imanence),
• antiteze (transcendence).
Zajímavé však je, že chybí syntéza. Tu musí vytvořit čtenář.

II. Ontologie první básně: radikální imanence
Úvod Doteku I je pozoruhodný svou filosofickou přísností:
„život není více než život sám“
Toto tvrzení připomíná fenomenologické i existencialistické proudy dvacátého století.
Není zde žádný odkaz k Bohu.
Žádný ideální svět.
Žádný absolutní smysl.
Život není symbol něčeho vyššího.
Je prostě životem.
Podobně:
„prožívání a toužení není více než ono samo“
Touha zde nemá platónský charakter.
U Platóna je touha vždy známkou nedostatku směřujícího k vyššímu dobru.
Zde ne.
Toužení nepoukazuje nikam jinam.
Je událostí samo o sobě.
Je samo svým obsahem.
Z této ontologie vyplývá následující důsledek:
„a tudíž každé vanutí je tělesné“
Spojka "a tudíž" je významná.
Nejde o obraznou asociaci.
Jde o dedukci.
Básnický subjekt téměř argumentuje.
Jestliže totiž neexistuje nic mimo svět zkušenosti, pak:
• vanutí,
• odlesk,
• třesk,
• zákmit
jsou nutně tělesnými fenomény.
Nejsou znameními.
Nejsou symboly.
Jsou tím, čím jsou.

III. Překvapivý obrat: transcendence vznikající uvnitř imanence
Právě v tomto bodě vzniká největší paradox první básně.
Po celé první části se zdá, že autorka systematicky odmítá všechno transcendentní.
Pak však přichází:
„přesto ty“
Toto "přesto" je klíčem k celé básni.
Z logiky textu by mělo následovat potvrzení imanence.
Místo toho vzniká cosi nečekaného.
Adresátka je popsána jako:
„v opuštění a v odstupu“
a dále:
„zcela prázdna v sobě samé“
To je velmi výrazný motiv.
Prázdnota zde nepůsobí jako nedostatek.
Připomíná spíše mystickou kenózi.
Sebevyprázdnění.
Odložení identity.
Teprve tehdy se objevuje možnost skutečného doteku.

IV. Fenomenologie nepřítomné přítomnosti
Nejpozoruhodnější verše znějí:
„s větší jistotou než v těle samotném
jsi přítomna doteku v jeho plnosti“
To je velmi silná fenomenologická formulace.
Adresátka není přítomna v těle.
Je přítomna doteku.
Jako by sama osoba přestala být substancí a stala se vztahem.
Dotek zde není akt provedený mezi dvěma entitami.
Je to prostor sdíleného bytí.
Můžeme zde slyšet ozvěnu Merleau-Pontyho myšlenky,
že tělo není objekt, nýbrž způsob přítomnosti ve světě.
Dotek pak není setkáním dvou věcí.
Je událostí spolubytí.

V. Závěrečný paradox první básně
První báseň vrcholí formulací:
„je přece jen více než ono samo“
To je šokující.
Celá báseň začala popřením tohoto principu.
Nyní se tentýž princip vrací.
Jako by zkušenost doteku vyvracela výchozí ontologii.
Jako by autorka říkala:
• život není více než život,
• touha není více než touha,
ale skutečně prožitý dotek odhaluje něco,
co přesahuje všechny tyto definice.
Transcendence zde nevstupuje zvenčí.
Rodí se uvnitř samotné tělesnosti.

VI. Ontologie druhé básně: transcendence jako základ
V Doteku II dochází k převrácení výchozí perspektivy.
Tentokrát platí:
„život je více než život sám“
Jsme v prostoru metafyzické otevřenosti.
Život obsahuje nadbytek významu.
Skutečnost není uzavřena sama do sebe.
Totéž platí o touze.
Touha je zde chápána téměř augustinovsky.
Není jen psychický stav.
Ukazuje za sebe.
Odkazuje k něčemu, co není plně přítomné.
Proto následuje:
„žádné vanutí není pouze tělesné“
Všechny smyslové jevy získávají symbolický rozměr.
Svět se stává znakem.
Každá událost může být stopou něčeho hlubšího.

VII. Proměna významu duchovního přesahu
V prvním textu bylo napsáno:
„duchovní přesah,
jemuž nelze než býti pouhým únikem“
V druhém:
„duchovní přesah,
jemuž lze býti více než pouhým únikem“
Rozdíl jediného slova převrací celý význam.
První báseň chápe transcendenci jako útěk od skutečnosti.
Druhá ji chápe jako možnost plnějšího setkání se skutečností.
To je zásadní filosofický rozpor.
První text je blízký existencialismu.
Druhý text připomíná náboženskou fenomenologii.

VIII. Tělo versus duše
Ještě důležitější je změna:
„s větší jistotou než v těle samotném“
na
„s větší jistotou než v duši samotné“
První verze překračuje tělo.
Druhá překračuje duši.
Tento detail naznačuje hlubší architekturu obou básní.
V první:
• tělo je výchozí dimenzí,
• dotek překračuje tělo.
Ve druhé:
• duše je výchozí dimenzí,
• dotek překračuje duši.
Dotek tedy v obou případech zůstává nejvyšší instancí.
Pouze se mění to, co překonává.
To je mimořádně důležité.
Dotek není podřízen ani tělu, ani duši.
Je absolutní událostí vztahu.

IX. Závěr druhé básně: apofatický obrat
Závěrečné verše druhého textu představují zrcadlový opak první básně:
„i kdyby vše obsahovalo, tvořilo či dávalo,
je přece jen méně než ono samo“
V první básni:
• nic neobsahuje,
• nic netvoří,
• nic nedává,
a přesto je více.
Ve druhé:
• vše obsahuje,
• vše tvoří,
• vše dává,
a přesto je méně.
Tento paradox připomíná negativní teologii.
Skutečná plnost doteku není měřitelná množstvím významů.
Ani bohatostí obsahu.
Ani metafyzickými interpretacemi.
Čím více se ji snažíme vyložit, tím více uniká.

Nejhlubší smysl diptychu
Nejzajímavější je, že obě básně docházejí navzdory protikladným premisám téměř ke stejnému místu. V první z čisté tělesnosti vzniká něco více než tělesnost. Ve druhé z duchovního přesahu vzniká něco, co nelze redukovat ani na duchovnost. Obě cesty tedy vedou k doteku. Dotek se ukazuje jako fenomén, který odolává jak materialismu, tak spiritualismu. Není ani čistě tělesný. Ani čistě duchovní. Není ani imanentní. Ani transcendentní. Je místem, kde se toto rozlišení rozpadá. V tomto smyslu lze číst celý diptych jako fenomenologické zkoumání hranice mezi tělem a duší, přítomností a nepřítomností, imanencí a transcendencí. První báseň ukazuje, že absolutní tělesnost nakonec plodí transcendenci. Druhá ukazuje, že absolutní transcendence nakonec potřebuje návrat ke konkrétní zkušenosti. Obě se tak navzájem vyvracejí i potvrzují. Nejhlubší paradox obou textů lze formulovat následovně: Dotek je v obou básních jedinou skutečností, která je zároveň více i méně než sama sebou. Právě proto se stává metaforou vztahu, lásky i samotného bytí. Není předmětem zkušenosti, nýbrž událostí, v níž se zkušenost vůbec může stát zkušeností. To je důvod, proč oba texty přes všechnu jejich zrcadlovou protikladnost působí nakonec jako dvě strany téže básně, respektive jako dvě možné ontologie téhož tajemství.